Jarda Petřík | Články / Reporty | 24.09.2024
Projekční plocha dlouhá 24 metrů, to už je pořádná výzva pro vizuální umělce. I proto je spolupráce Lunchmeatu s CAMPem několik let pevným bodem v programu, často v podobě zahajovacího koncertu, který i prvonávštěvníkům festivalu jasně předestře, o čem že to celý týden bude. O vizuálech, které jsou stejně důležité jako audio, speciálních spolupracích, intervencích do prostoru a nutnosti zvýšené míry soustředění ze strany publika. Letošek samozřejmě nebude výjimkou a společné dílo ukrajinské hudebnice Katariny Gryvul a peruánského vizuálního umělce Alexe Guevary vše zmíněné potvrdilo.
Po čekání na dostatečně silnou mlhu se rozsvítí intenzivní bílá světla a uprostřed prostoru před projekčním obdélníkem se pozvolna zhmotní postava Katariny Gryvul. Díky šedé projekci působí, jako kdyby z ní vystupovala a existovala kdesi na pomezí reality a snu. Je tam a je skutečná, nebo si s námi jen hraje jakýsi oční klam? O tom, jestli je to skutečnost, nebo sen, dost možná přemýšlela samotná Gryvul a s ní celá Ukrajina ve chvíli, kdy byla napadena Putinovým Ruskem. Panické ataky a problémy s dechem, ve které u této hudebnice vyústila realita války, se o pondělním večeru v CAMPu vracely v podobě hlasových experimentů. Sípání, přerušované nádechy a výdechy, nesrozumitelné šeptání, chaotická artikulace.
fotogalerii z koncertu najdete tady
Katarina Gryvul je schovaná pod velkou kapucí, kterou odhazuje až po několika dlouhých minutách. V té době už se svou, patrně v reálném čase tvořenou projekcí naplno promlouvá i Alex Guevara. Barevně prostou, většinu času pouze s odstíny šedé a červené. To zajímavější se děje v její krystalické struktuře složené z tisíců a tisíců mikročásteček, které se tekutě přelévají a mění pozici. Občas zapulzují podobně jako subbasy, které tu a tam protnou zvuk houslí ztrácejících se v rozsypané elektronické hmotě. Většinu času jsou ale na zvuku zdánlivě nezávislé a dokreslují ponurost a prázdnotu, která se ozve dřív nebo později v hlavě každého napadeného.
Místo uprostřed projekční plochy střídá Gryvul s pobytem za stolem s veškerým hardwarem, který je umístěný na pravém kraji, aby nerušil. Paradoxně víc ale možná ruší její občasné odchody a návraty zpět před publikum. Nejintenzivnějším momentem tak pro mě i přes pozdější zvukovou pestrost zůstává minimalistické vokální intro s až mrazivě éterickým vyzněním. Přeci jen lidský hlas zprostředkuje emoce z vpádu cizích vojsk do vlastní země lépe než jakýkoliv jiný hudební nástroj.
Lunchmeat Festival: Katarina Gryvul (ua) & Alex Guevara (pe)
23. 9. 2024 CAMP, Praha
foto © Jakub Koumar
Filip Peloušek 30.09.2024
Už příprava scény pro finální set v Concert Hall dávala tušit nápor na všechny smysly – fukary na listí, roztrhaná plátna a temné prapory.
Filip Peloušek, Dominik Polívka 29.09.2024
Jak byly první dvě noci pod Veletržákem ve znamení dystopie a pozvolného zániku civilizace, tak sobotní noc posouvá dění do chladné mechanické budoucnosti, kde jsou lidé pouhou vzpomínkou.
Klára Řepková 29.09.2024
Adam Dragun jen občas mezi skladby zařadí proklamace, které mají podtrhnout úzkostlivé vyznění nahrávky o „východoevropské verzi pozdního kapitalismu“.
Dominik Polívka, Jarda Petřík 28.09.2024
Kdo čekal, že program do druhé ranní ryze postávací/posedávací, toho 33EMYBW vyvede z omylu během prvních minut svého frenetického živáku.
Marek Hadrbolec 27.09.2024
Kanadská čtveřice sice několikrát nabídne záchranné lano v podobě melodie nebo silnějšího motivu, nikdo ale nemá vůli se ho chytit a nechat se vytáhnout zpět na světlo.
Dominik Polívka, Kristina Kratochvilová 27.09.2024
Přebíhám rozkopanou silnici k Veletržnímu paláci, který se na další čtyři večery, a brzká rána, stane mnohým druhým domovem. Mám skluz...
Jakub Veselý 27.09.2024
Ďalšie skladby napredujú bez pauzy a dlhé repetičné pasáže nehlásia koniec. Je to jeden celok, ktorý omamuje poslucháčov.
Veronika Tichá 25.09.2024
Z nové desky, na jejíž vydání spustili WWW crowdfundingovou kampaň, úspěšnou po pár dnech, nezaznělo živě nic, nicméně dvojice Anděrových předvedla...
Jarda Petřík 25.09.2024
Jsou to právě tyhle kontakty a propojení napříč AV festivalovou scénou, které v budoucích letech posunou Lunchmeat festival co do prezentovaných projektů výrazně dopředu.
Jiří V. Matýsek 22.09.2024
U Dubliňanů je příběh tragické lásky dohrán až do konce, u Jeffersona nevíme, proč další „poor boy“ musel zemřít.