Anna Mašátová | Články / Reporty | 15.07.2013
Za oknem hučí hlasy návštěvníků židovské čtvrti, šourajících se za průvodkyní, cinkají sklenice z veleoblíbené hospody u Rudyho, máme tu neděli, poslední den boskovického festivalu.
Rychle skočit do infostanu pro aktuální program a seběhnout ulicí k farské zahradě. Ta otevřela vrátka poprvé právě dnes, jak je dobrým zvykem, neděle patří dětem a pohádkám. I když... capartů je tu sice požehnaně, ale divadelní představení sledují s nadšením i dospělí. Někteří s úlevným výrazem, že je o potomky na pár hodin postaráno, bezdětní zase využívají staré zahrady k opalování a dospávání dlouhé noci.
Hodinu po poledni se na scéně zjevuje kufr odkrývající dobrodružství Barona Prášila. Malá mořská víla ho do chomoutu nedostala, měla si vzít raději pana Kosatku. Ona lepší kosatka v hrsti, než Prášil na střeše. Loutkové a objektové divadlo Toy Machine mělo vůbec náročný den, během odpoledne vystoupilo hned třikrát. Nezávislá divadelní skupina Kolárka z Blanska zapojila děti hned od počátku, nejdříve se hádaly a zpívaly písničky – a že to těm odrostlejším dalo někdy zabrat, ehm ehm –, pak už všichni s napětím sledovali počínání nenasytného Koblížka. Sežrat, nesežrat? Raději si s Kolárkou vyrobit vlastní loutku a přemístit se o pár kroků dál do synagogy.
Beata Bocek měla sice zpoždění, akademická čtvrthodinka se však dá v líném letním odpoledni tolerovat. Akustika synagogálního prostoru láká hudebníky k nejrůznějším hrám a experimentům, Beata nebyla výjimkou. Do šepotu publika se najednou odnikud začal prolínat zpěv, nastalo horečnaté kroucení hlavou všech příchozích ve snaze objevit zdroj zvuku. Slezská písničkářka se vynořila z předsálí s píšťalou, kterou ale po písni Malá vyměnila za akordeon, češtinu střídala polština i francouzština, doporučení Allez pas a Crète si vous avez du peur (Kdo se bojí, nesmí na Krétu). Bocek si s příchozími povídala, třeba o tom, jaké je to hrát na Prdelscéně ve Vlčkovicích nebo o své sběratelské vášni ke starému nábytku. Nástrojů měnila hned několik, a to doslova z celého světa. Mbira, ukulele a nakonec s perkusistou Jiřím Nedavaškou, i buben. Společně si připravili pásmo židovských písní, v Boskovicích tak nechyběla židovská hudba ani jeden den. Bocek však zvolila trochu jiný zdroj, hudbu sefardskou, tedy Židů pocházejících ze středověkého Španělska. Za každou skladbou rozduněl synagogu mohutný a více než zasloužený potlesk. Pokud jste ještě na talentovanou hudebnici nenarazili, máte v létě mnoho příležitostí, od Colours of Ostrava přes pražskou Redutu po Trutnov open air.
V panském dvoře se mezitím měnili Fru Fru za Květy, zpoždění se ještě prohloubilo, nicméně komu by to na závěr festivalu vadilo. Z pódia zněl Tulák, Kostra, leckde už byly na zádech příchozích vidět sbalené batohy ohlašující poslední festivalové hodiny. Většina kroků pak zamířila na nádraží, kdo nepospíchal, mohl si ještě dát sólo koncert Martina Kyšperského, v noci projekci Lore v letním kině a pak vystoupat vzhůru na palouk pražské dejvické kavárny Potrvá, kde rozjel svůj set DJ z nejpovolanějších, Mardoša.
Jednadvacátý ročník skončil úspěšně, bez problémů, zranění či jiných nepříjemností, s vycizelovaným programem, kde si každý našel to své. Nejmenší z největších letních festivalů, který si zachovává lidské měřítko, nepodbízí se, a přesto se nenudíte ani na chvíli. Život je možná jako bonboniéra, ale Boskovice jsou jako domácí koláče. S láskou zadělávané i snědené, po kterých jste možná trošku upatlaní, ale v kuchyni zbývá ještě dlouho příjemná vůně.
Festival pro židovskou čtvrť Boskovice
14. 7. 2013, Boskovice
foto © Tomáš Moudrý
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.