10 + 1 = David Švihel (Les Homosexuels)

David Švihel je někdejší bicmen, teď spíš kytarista a krabičkář brněnské kapely Les Homosexuels (nebo taky ╪shmsx╪s nebo taky lshmsxls), projevuje se taky coby grafik Kabinetu múz a homosexuál není, anebo taky je. Na tom až tak nezáleží. Co ho bere v muzice?

Ellen Allien & Apparat – Orchestra of Bubbles
Naprosto zásadní deska – můj první kontakt s BPitch Control, po kterém následovalo dlouhé období, kdy jsem poslouchal hudbu skoro jenom z Německa. V týhle době to byl label bez konkurence, který vydával jeden námrd za druhým. Tohle točím často i teď a přivedlo mě to ke spoustě věcí, který jsem pak poslouchal snad ještě víc – Modeselektor, Sascha Funke, Telefon Tel Aviv.

Alva Noto – Unitxt
Někdy ve třinácti, krátce po objevení Orchestra of Bubbles, jsem se poprvé začal víc zajímat o generativní vizualizace zvuku i vizuál jako takový. Nejdřív jsem jel skoro výhradně Japonsko, ale nakonec stejně skončil zase v Německu – poslech glitche Carstena Nicolaie byl pro mě hluboce formativní a otevřel mi cestu k hromadě nových věcí – obrazových i zvukových.

Swans – Swans Are Dead
Swans jsou hlavně živá kapela a tohle dvojalbum obsahuje živý (a předělaný) verze věcí především z The Great Annihilator a Soundtracks for the Blind, tedy jejich dvou nejsilnějších desek. Patnáctiminutová verze Blood Promise mě poprvý skoro rozbrečela, i když teda nejsem žádnej Bruce Willis.

The Brian Jonestown Massacre – Who Killed Sgt. Pepper?
Vybrat nejsilnější desku The Brian Jonestown Massacre je pro mě celkem těžký, protože oni nic špatnýho nevydali. Ale tahle byla moje první a zvukově vyčnívá – je na ní o něco znatelnější příklon k elektronice.

Interpol – Turn on the Bright Lights
Carlos Dengler je můj nejoblíbenější basák a Interpol mě bez něj už prakticky nezajímají, ale tohle je jedno z nejlepších alb, co kdy kdo natočil. Zvuk i skladby – naprosto perfektní. Poprvý si naserete do gatí při nástupu basy a bicích v první Untitled a zastavit se vám to povede až po poslední Leif Erikson.

Ben Frost – Theory of Machines
Manifest.

Altar of Plagues – Teethed Glory and Injury
Všude říkám, jak mám rád black metal, ale oblíbený blackový kapely bych spočítal na prstech jedný ruky – a u těch to stejně není čistokrevný. Black mě ve skutečnosti baví spíš konceptem a symbolikou, jeho ortodoxní podoba mě nudí. O to radši mám kapely jako Liturgy, Deafheaven, Wolves in the Throne Room nebo samozřejmě Altar of Plagues. Tohle je jejich poslední (zdá se, že definitivně) deska. Vyšla loni před rozpadem a poslouchám ji tak obden.

dälek – Abandoned Language
Kult – tohle album má ultradunivej zvuk. Úvodní track, podle kterýho se jmenuje, jsem jednu dobu poslouchal zasmyčkovanej hodiny vkuse.

GZA – Liquid Swords
Většina členů Wu-Tang Clanu nahrála v devadesátkách skvělý desky – minimálně ODB s Return to the 36 Chambers: The Dirty Version a RZA (produkoval taky tohle) se svým soundtrackem ke Ghost Dog desce Liquid Swords konkurují. Tohle je možná jen o něco ponurejší.

Warren Suicide – Requiem for a Missing Link
O Warren Suicide toho moc nevím – jen že je to kluk se svojí holkou a kdysi na něčem spolupracovali s Apparatem. A jsou z Berlína. Venku mají zatím tři desky a nějaké épéčko. Všechno je super.

Guilty Pleasure: Q Lazzarus – Goodbye Horses
Na týhle věci je guilty jenom to, že ji už navždy budu mít spojenou s manginou Jasona Mewese v Clerks II. Jinak je to masterpiece.