10 + 1 = Lukáš Grygar

Nová rubrika 10 + 1 dá nahlédnout, co poslouchají muzikanti napříč žánry. Věkem i pohlavím. Lukáš Grygar není tak známý, abyste tušili, jaké jsou jeho kořeny, srdeční věci a temná rezidua, dokonce i když budete znát jeho poslední desku bandcamp> (2012), moc vám to nepomůže. Jestli chcete více kontextu, dáte si s ním bandcamp>, když chcete rovnou okusit písničku, najedete na bandcamp. Jeden z hlasů „herní generace“ (neleze mu tohle označení už krkem?), písničkář s melodickou kličkou a jemnou obrazností, který nemá potřebu hrát naživo. Už jste to někdy viděli?

1. DJ Food – Kaleidoscope
   Hudba na mě vždycky fungovala jako katalyzátor obrazů a nálad a tahle deska je jejich studna. Jenom na startovní Full Bleed mi po nocích v hlavě běželo milión úvodních titulků a The Riff byla jednou bankovní loupež a jindy escherovská honička. Scéna kolem labelu Ninja Tune mě spíš míjela, respektive dost záhy omrzela, ale tohle je daleko víc než jen nejlepší deska tehdejšího katalogu. Pusťte si do tmy The Crow a UVIDÍTE sami.

2. The Residents – Commercial Album
   Ve dvanácti mě indoktrinoval dokument o pražské produkci Freak Show, ve dvaceti jsem konečně začal objevovat ten zbytek. The Residents nedělím na koncept a hudbu okolo – jejich nejlepší věci mi přijdou fantastický univerzálně a Commercial Album mám za špičku všeho, o co se kdy pokoušeli: tedy nejenom kulturní subverzi, ale taky hity ze světa za zrcadlem. Čtyřicet písniček po zhruba minutě, aby je šlo nastrkat do reklamních slotů v rádiích. Ty klíčový bych nechal rotovat 24/7 a schválně, co by to s národem udělalo.

3. Björk – Homogenic
   Dost let už se spolu moc nebavíme, ale ono taky co ještě říkat, když to nejdůležitější zaznělo? Precizní symbióza výjimečného hlasu a nebojácné produkce. Homogenic je kyborg, provázání organické sféry s technologií, jsou to frekvence a rytmy hnané na povrch geotermální energií hrdla, jaké má na naší planetě jen pramalou konkurenci. And the luminous beam, IT FEEDS YOU!

4. Cocteau Twins – Treasure
   Skutečný poklad, věc uložená kýmsi daleko a hluboko, ale když ji najdete a otevřete, pálí oči. A poklad je i Elizabeth Fraser, která své spontánní texty nezpívá, ale nechává kvést. Době poplatným zvukem jsem se musel proposlouchat, ale i díky němu tu všechno zvoní jako v křišťálové jeskyni. Dílem pohádka, dílem nejryzejší poezie.

5. Madvillain – Madvillainy
   Monolit. Od úvodního rozklížení po finální potlesk je tohle deska beze slabin, deska roku i žánru i čehokoli dalšího se jí zachce. Ty basy? TY VOLE. Track za trackem jde čelist k zemi, protože dostává direkt za direktem. Meat Grinder... Sickfit... Figaro... Strange Ways... stopy v dehtu za maskovaným behemotem. A moudra z oblaku kouře: „The light of the future casts the shadows of tomorrow.“

6. Laurie Anderson – Big Science
   Nemám obrany před muzikou, kterou si nedokážu nikam zařadit, která si vydupe vlastní místo a z toho se odmítá hnout. Tahle je navíc ohromně chytrá: Laurie konvence boří z touhy tvořit, nikoli bořit, a Big Science není ve výsledku žádná velká věda, ale pramen nápadů přetékající do unikátních písniček. O Superman mě dojímá vždycky a všude, hysterický finále Example #22 startuje k euforii.

1. The Prodigy – Experience
   Asi se mi nikdy nepodaří spolehlivě rozseknout, jestli je lepší tahle nebo Music for the Jilted Generation, ale Experience u mě má trochu nefér náskok: jednak titulní Weather Experience perfektně ladila s nebem nad sídlištěm „šedým jako mrtvý kanál televize“ a druhak už se tehdy na druhou stranu šedesátkový pásky nevešla Narcotic Suite. Že se na to má tancovat a brát drogy jsem netušil, ale nekonečná melodická invence mě dostává i dvacet let po datu spotřeby.

2. Lou Reed & John Cale – Songs for Drella
   Klavír, kytara, vzpomínky. Když jste legendy, vystačíte s málem. Člověk by čekal, že zrovna tihle dva kohouti se na jednom smetišti zase rozcupují na kusy, ale jejich adieu Warholovi je nadčasově kouzelný a slyším v něm to nejlepší, co oba za svou kariéru stihli. Není tu jediná zbytečná nota, jen silný písničky, formou i obsahem.

3. Talking Heads – The Name of this Band Is Talking Heads
   Na to, jak rád mám Talking Heads, mě pekelně nebaví zvuk jejich desek. Nemůžu tu placatou produkci vystát, dusí všechno, čím mě Byrne & spol. nutí mluvit o nich jako o Nejlepší kapele na světě™. Protilátka? Živák z let 77 až 82, v podstatě best of s basy a trebly tam, kde mě to zvedá od stolu. Na děvčatech jsem vždycky oceňoval boky & intelekt, tahle muzika má oboje.

4. Leatherface – Horsebox
   Kytary jako křemeny, křesající o sebe jiskry pro oheň, se kterým Frankie Stubbs vypaluje všechno, co mu kdy vlezlo do krku. Napoprvé jsem Horsebox točil dokola celou noc a nakonec vůbec nešel spát, protože z toho kola nešlo vystoupit. Srdcebol nikdy nezněl takhle odhodlaně. Kluci nepláčou, kluci rovnou řvou. A když do ksichtu věčnosti, tak z celýho sebe: REMEMBER VAUX BEER? IT’S NO LONGER HERE!

• 1 (guilty pleasure)
  Buckethead – Giant Robot
  Stupeň provinilosti vlastně není zase TAK závratný, ale pořád je řeč o chlapovi s kýblem na hlavě, žejo. Na Giant Robot je Bucketheadův mýtus nejpřesvědčivější, protože tu přesahuje model „blbosti“ a divně se kýve mezi jundou a apokalypsou. Kvokající pošuk, u kterého nevíte, kdy mu kýbl definitivně přepne do Michaela Myerse a půjde po vás nožem. S hordou loajálních slepic v patách. Těpic, pipko! – a krev.