Hraju muziku, píšu hry (Lukáš Grygar)

Máme tady nové jméno... ale nové jméno, když Lukáš Grygar vydal čtyři nahrávky? Od Pulp k vážné hudbě aneb Láska Bystrouška, čárový kód boha a hledání vlastního zvuku. Osobitosti. Píše se o něm jako o "velmi významné osobnosti herní žurnalistiky", pročež listujte na Games.cz. A o hudbě právě teď a tady.

Když zadám tvoje jméno do vyhledávače, první odkaz týkající se muziky je až na čtvrtém místě. Platí to i v životě?
To je docela vtipný, protože ve skutečnosti je na prvním, minimálně co se týče nějakejch přesahovejch věcí. Ale nevím, jestli ti mám spíš vysvětlovat, proč je na čtvrtým místě ve vyhledávači, nebo proč je na prvním životě.

Člověk by čekal, že na prvním místě budou počítačové hry, kolem nichž se prakticky celý pracovní život pohybuješ...
Je pravda, že je to spíš záležitost posledních let, kdy jsem se začal hodně věnovat vážný muzice. Muziku jsem začal „dělat“ už zhruba v šestnácti. Tehdy mi to přišlo jako samozřejmá věc. Ale nikdy jsem to nedělal soustředěně. Vždycky to byla spíš výplň času, koníček. Tak jako někdo pleje zahrádku, tak já měl muziku. Hudební vzdělání nemám, nebyl jsem k tomu ani vedenej, což mám rodičům trošku za zlý, ale měl jsem možnosti si to cvakat na počítači. Taky jsem si už od útlýho věku zkoušel bouchat do klavíru, ale hlavně proto, že jsem mohl. Kdyby mě někdo chtěl zapsat na hodiny klavíru, tak bych určitě prskal. Hudba mě provází odmalička. Ale pocit, kterej vyústil ve čtyři alba, byl děsně pozvolnej. No a že je hudba na prvním místě, to souvisí i s tím, jak hudbu vnímám pasivně, že k ní mám vztažený jedny z nejsilnějších zážitků v životě. Ať už estetický nebo citový.

Kdy se nastartovala tvoje posedlost hudbou?
To si vybavuju úplně přesně. Klip ke Common People od Pulp. Aniž bych to tušil. V devadesátkách jsem prakticky vůbec neposlouchal moderní hudbu. Když už se mi líbily nějaký písničky, tak proto, že zazněly ve filmu, kterej se mi líbil, a já ani nevnímal, od koho to je, jenom že to patří k tomu filmu. Tohle změnili Pulp. Vůbec jsem nevěděl, co je nějakej britpop, ale zabouchnul jsem se do Jarvise Cockera a začal si uvědomovat, co znamená autorství, mluvilo to ke mě nejenom muzikou, ale stylizací, gestama. Okamžitě se mi rozjela fantazie, že tohle chci taky.

Zhruba ve stejné době, jako jsi začínal hudební kariéru, ses začal profesně věnovat i hrám. Viděl bys tam nějakou spojitost?
Určitě. To, že jsem se věnoval hrám, znamenalo, že jsem se věnoval počítačům. Člověk zkoušel všechno, co mu přišlo pod ruku, a tak jsem zjistil, že existujou programy, ve kterých jde tvořit hudba. Tehdy už mě fascinovaly věci jako The Residents a z nich jsem si odnesl, že neexistujou mantinely, což se počítačem násobilo. Plácal jsem přes sebe smyčky, aniž by šlo o nějaký tvůrčí pnutí, který třeba cítim teď. Spíš v tom byla zvědavost. To souvisí vlastně i s hrama obecně, z těch ranejch časů, kdy měl člověk všechno zpirátěný, neuměl pořádně anglicky a jen si cvakal a zkoušel, co která klávesa udělá.

Takhle jsi začal hrát hudbu a psát hry?
Myslím, že tohle je dost přesnej termín. Ono vůbec že jsem se uchytil u her, byla jedna velká náhoda, která mě záhy začala živit. Psaní o hrách byla nutnost, příjemná nutnost, ale mělo to pevně daný pravidla. Hudba byla čistá zábava.

Chvíli poté jsi nahrál první album Wanderlust. Proč album? Proč ne jednotlivé písničky, ale rovnou celý autorský kus?
Možná to bude znít divně, ale tehdy mi přišlo, „že se to tak dělá.“ Psal se rok 2005, a i když se rozjížděly úplně nový modely šíření hudby, já vzhlížel ke svejm hudebním modlám, jako byl David Bowie a Brian Eno, tudíž jsem to bral tak, že to, k čemu bych měl v hudbě směřovat, je nějakej celek. A má mít začátek, konec, obal, písničky se mají nějak jmenovat a mají být seřazený. Do tohodle se promítala i moje pedantská povaha – chtěl jsem mít kompletní „balení“, místo abych posílal ven nesourodý kusy.

Proč jsi začal skládat texty v angličtině?
Protože to bylo jednodušší. Vyrůstal jsem na anglickejch písničkách, všichni moji oblíbenci zpívali anglicky a já tehdy poslouchal strašně málo český hudby – a když už nějakou, tak třeba Psí Vojáky. A přišlo mi, že na to já nemám. Ne snad že bych byl tak sebeuvědomělej, že nejsem takovej básník jako Filip Topol, ale když už jsem se o něco pokoušel, přišlo mi to hloupý a vůbec mi to nešlo přes pusu. Angličtina byla do jistý míry krycí manévr, ale taky jsem si nadutě říkal, že dobrejch anglickejch textařů je tak málo, že tam možná bude určitej prostor.

V Čechách?
Tady tuplem. Když se tu někdo pokoušel dělat něco v angličtině, tak to byla skoro vždycky katastrofa. Ale určitě hrálo svoji roli i nadšení pro jazyk a některý písničky vznikaly skrz jednu, dvě anglický věty, protože v angličtině občas mimoděk přemýšlím.

Tvoje hudba je z velké míry elektronická, ale už na prvním albu jsou instrumentální náznaky.
Jediná věc, kterou jsem odjakživa řešil, byť se měnily způsoby řešení, byla, aby to znělo dobře. Už z principu bylo všechno elektronický, protože jsem všechno vyráběl na počítači a to jediný živý byl můj hlas. Ale dá se říct, že to byla z nouze ctnost. Mít vedle sebe někoho, kdo by to tam mohl nabouchat nebo nadrnkat, tak toho využiju. Ale doteď se při finálním míchání snažím, aby tam nebylo slyšet, že je to lepený na koleni. Když mi pak někdo říkal u konkrétních písniček, že by ho ani ve snu nenapadlo, že tohle všechno dal jeden člověk dohromady doma na počítači, bylo to pro mě velký zadostiučinění. Nicméně hlavní motivace byla v tom, aby mi to za použití jakejchkoliv prostředků „znělo“.

Jak to vypadalo, když si člověk chtěl vydat svoje vlastní CD? Dnes je pro začínající kapely spousta selfpublishingu, ale před šesti, sedmi lety byly možnosti omezené...
Největší metou bylo, aby si lidi poslechli album celý. Posluchači v tý době sdíleli spíš jednotlivý písničky, člověk udělal singl, kterej se v rámci možností začal šířit přes blogy a raný sociální služby jako MySpace, ale mě tolik záleželo na přijetí celku. Jenže kvůli tomu, že jsem to pořád bral spíš jako koníček, tak mi ani nepřišlo správný to někomu cpát, potřeba sebepropagace se mě netýkala. Pustil jsem to jen do obvyklejch kruhů přátel a známejch a nechal to volně žít. Většinou to sice rychle umřelo, ale tím, jak se nabalovali další lidi, tak se pak některý vraceli k mojí předchozí tvorbě. Zájem mě bavil a samozřejmě těšil, ale nebyl v prvním plánu.

Byla pro tebe při dělání muziky důležitá zpětná vazba ve formě materiální hodnoty? Myšleno v ambicích nahrávací smlouvy, vydání fyzického nosiče nebo honoráře?
Ani v nejmenším. Byť jsem si občas představoval, jak krásný by to bylo. Tím, že jsem nikdy neplánoval se tomu věnovat profesionálně, mě materiální benefity nikdy nezajímaly. Na druhou stranu, mecenášové jsou báječný v každý době a vždycky jsem si tiše přál, aby se k mý hudbě dostal někdo, kdo mi za to nepošle sice majlant, ale třeba mi nějakým způsobem ulehčí život. Nicméně při samotný tvorbě rozhodně ne. To si ani nedovedu představit.

Pociťoval jsi jako nezávislý umělec syndrom druhé desky?
Ani ne, protože první deska nebyla nijak zázračná, čímž jsem si dost možná připravil půdu pro tu druhou. Ale jestli jsem si něco říkal u tý druhý, která byla dost písničková a byly tam v uvozovkách i nějaký hity, tak jestli se nevzdávám svobodnýho ducha první, nespoutaný věci. Když jsem u Wanderlustu narazil na sampl, kterej zněl super pozpátku, tak jsem ho tam dal, ale tady jsem přemejšlel, jestli tím něco nepodělám. Moje první věc byla střelba naslepo, experiment ve všech ohledech. Kosmická loď plná tlačítek, u kterejch netušíš, co který dělá, a všechny je zmáčkneš najednou. V případě Bronze in the Way jsem si už dával bacha, abych nezmáčkl to, který by mě poslalo do černý díry.

Má to nějakou souvislost s věkem?
Nemyslím. Spíš mám pocit, že to má souvislost se zkušeností kolem procesu nahrávání a mixování, protože tam u sebe pozoruju vývoj k určitý pečlivosti.

Následující album Conquistador se usadilo na půli cesty mezi elektronikou a písničkami. Vnímal jsi rozpor ve zvuku celé desky?
Kromě toho, že to vnímám jako završení jakýsi autobiografický trilogie, tak tam nejvíc cítím tu autorskou zkušenost. Dá se říct, že jsem vzal poznatky z prvních dvou alb a postavil na tom základy třetího. Přijde mi, že jsem konečně našel způsob, jak i ty pro někoho nestravitelný songy z Wanderlustu dotesat do podoby, aby písnička byla hotová, aby v ní nic nechybělo. Spousta věcí z prvních dvou alb mi přijdou nedopečený. Jsou tam sice výjimky, ale není jich moc, většina je velmi syrovejch. Až u Conquistadora jsem měl pocit, že míra syrovosti, která v mý tvorbě lidi spíš odrazuje, se do jisté míry podařila potlačit, i když pár lidem ten „art brut” potom scházel.

Proč ses rozhodl udělat čtvrté album v češtině?
Sešly se mi český texty. Nějaký obraty a verše jsem si dlouho předtím psal do kapsy, ale možná to přišlo s věkem. Začal jsem bejt docela unavenej tím, co jsem dělal doposud, a přišlo mi, že jsem narazil na určitej kreativní strop. I proto jsem začal koketovat s tím, že by písničky mohly bejt v češtině. Třeba Unavená z Lásky Bystroušky je snad z roku 2009 a když jsem ji nahrál, tak mi to secvaklo dohromady. Jak jsem měl do tý doby pocit, že v češtině nejsem schopnej napsat něco dobrýho, tohle byl impuls, proč to zkoušet dál. A stejně tak se mi líbilo, že mezi mnou a tím, kdo si písničky poslechne, už nebude maska cizího jazyka. Navíc nikdy nebudeš stoprocentně autentickej mimo svůj rodnej jazyk. Jak při psaní textu, tak při samotným zpívání.

Cítíš, že se díky češtině víc obnažuješ?
Nevím, jestli hudebně, ale obsahově určitě. Kór na Bystroušce, kde jsou všechny texty velmi konkrétní, byť člověk bez znalosti pozadí to nemá jak rozklíčovat. Ale ve chvíli, kdy jdeš ven s nějakou autorskou věcí, seš obnaženej dost. Pravda je, že v mateřštině se, pokud to není nějaká sranda nebo role, není kam schovat.

Spousta kapel po vydání poslední desky říká, že už je hudebně úplně jinde než v době nahrávání.
V případě posledního alba ano, už z principu, protože písničky vznikaly v průběhu let a týkají se lidí, který jsem znal a znám. Ale co se týče hudby a toho, jak to celý zní, tak je to pořád velmi aktuální. Protože ačkoliv celý proces trval dlouho, finální podoba je poměrně čerstvá.

Když se ptám na Lásku Bystroušku, vyzařuje z tebe spokojenost. Kam teď dál? Je vůbec možné hrát tvojí muziku živě?
Rozhodně to možný je a dokonce mám kamaráda, kterej sem tam přehraje nějakou moji zdánlivě nehratelnou věc na kytaru. Bystrouška je v podstatě písničkářský album, který bych dost možná dokázal zahrát na klavír, k živýmu hraní určitě svádí. Taky mi nasazujou brouka do hlavy ohlasy typu „zní to jako demo pro živý muzikanty“. Ale byť jsem dlouhý léta koketoval s myšlenkou postavit kapelu, vždycky jsem opakoval a říkám to i teď, že bych s kapelou nikdy nechtěl hrát svoje písničky. Ať ta muzika vyrůstá z úplně jinejch kořenů než tyhle niterný autorský věci, který jsou tak šíleně vypiplaný, že je to pro živou produkci zahubilo.