Láska Bystrouška a čárový kód boha

Po ráně upadla Bystrouška na zem a propadla čekání na chvíli, kdy začne pršet a déšť vymyje krev z rány. Během těch chvil cítila smutek. Ale byl jiný. Byl to smutek coby brána k radosti.

Bystrouška jako symbol lásky k životu se zde mění v lásku samotnou. A ta se vám bude zhruba půl hodinu prokousávat k srdci. Tentokrát na to jde Lukáš Grygar mnohem osobněji. Pořád volí zvukovou rozmanitost, ale nečeká na nás tolik poloh, kolik nabízel Conquistador (2008); minimalistická návaznost je cítit i ke Konstantám (2005). Srst Bystroušky je pročesaná hlavně černobílým hřebenem klaviatury, ale její neposednost ji často prožene roštím syntetizovaných nástrojů. Tahle rozvernost Lásce sluší. Na druhou stranu by možná nebylo od věci, kdyby přeci jen nebyla tolik cítit umělinou. Tohle není Nečum a tleskej, hudba si podvědomě říká o přirozenější zvuk.

Všech dvanáct skladeb s očividnou zálibou vychází z fragmentárního minimalismu. Není ani potřeba se do kompozic zahloubat, vrstvení krátkých hudebních frází uslyšíte na první poslech. Překrývající se repetitivní klavír občas zanikne ve smyčcích a zvoncích, což může místy působit až příliš kýčovitě, ale vzhledem ke konceptu bolestné romantiky bych to jako výtku neviděl. Rozporuplnost přichází až s texty.

Vůbec poprvé se Grygar přiklonil k češtině, což já oceňuji. Texty v sobě mají prostotu a účast osobního prožitku. A ty volají po synchronizaci s minimalistickou hudbou. Daří se to tak napůl, což je škoda, protože některé obraty jsou opravdu povedené. Grygar má často výborné nápady: „Jsem unavený kotě na zápraží zimy/ ale až se vrátí léto, nebude to jiný/ slunce vezme do parády mraky a natáhne stíny.“

Jenže další přeháňka přináší zase lacinější momenty. Mám z toho ambivalentní pocit, až bych si chtěl poslechnout desku beze zpěvu. Na druhou stranu si říkám, jak by mi bylo těch písní líto. Bystrouška tak paradoxně doplácí na jednu ze svých předností. Nedokážu si vysvětlit, jak je autor schopen v jedné písni poetizovat: „Zvednula ruce a vzdala se mý náruči/ nestihnul jsem zmínit, že za sebe neručím,“ a hned na to pohřbít zbytek písně: „Někdy si stýskám a někdy si vzpomenu/ říkám si, jaký by to bylo, mít tu ženskou za ženu.“ (A to nemluvím o místy příliš tvrdých rýmech, viz není/pění, vlaky/mraky, solí/bolí atd.)

Písně jsou rozmanité, Grygar je umí rozvíjet a gradovat (Jako z pohádky), dovolí si neotřele pracovat s melodií zpěvu nebo zpěv funkčně potlačit (v Pražským jaru vokál upadne, stejně jako minimalistický klavír, do hromaděných smyček). Své místo tu má zvukomalebnost (Unavená) i uhrančivé motivy (Nestíhám). Hudba se nebojí dokončit otevřený verš, občas si ho dovolí i bezeslovně rozvinout. Minimalistický přístup není ohraničený rámec, ale spíše metoda. Přechodů jinam je dost; namátkou song Jasná, který vede až k počátkům romantismu, aby se zase vrátil k vrstvené repetici. I kakofonie místy vykoukne zpoza mraků (Cizí), ale možná by jí mohlo být i víc. Za vyzdvihnutí stojí nenucená zpěvnost, tam, kde by se jiný motal v klišé, Grygar pluje takřka bez škobrtnutí.

Láska Bystrouška je plná příjemných melodií, má jasný směr a poctivou kompozici písní, nepokouší se o velké rozvíjení klavírních partů, ale užívá si kupení motivů pod texty, čímž buduje laskavou atmosféru. Je jistá i skromná. Je smutná i touží po životě. Bystrouška leží se střelnou ranou v hrudi a čím víc se zdá být mrtvá, tím větší lásku k životu pociťujeme.