10 + 1 = Ondřej Fencl

Multiinstrumentalista, hudební manažer, skladatel, publicista a textař (Lenka Dusilová, Olympic aj.) Ondřej Fencl je od roku 2007 kapelníkem 5P Luboše Pospíšila. Hraje také se skupinami Marsyas, Schodiště, Hromosvod, s Vladimírem Mertou a mnohými dalšími. „Mám-li vybrat fakt ty nej věci, uchyluju se ke skoro samé klasice. Přiznám se, že jak furt hraju, muziku poslouchám málo, a když, tak spíš tu českou, protože jí rozumím. Abych nebyl za úplnou konzervu, v posledních letech mě hodně zaujala Nikola Muchová (konečně mladá ženská osobnost na scéně), parádní je, jak se dalo čekat, nová Vltava (ale to už je taky stará kapela), líbí se mi básník mezi rappery Prago Union, aktuální Redhoti polití živou (Joshovou) vodou nebo třeba nové CD Martiny Trchové, která mě předtím moc nebavila a teď mě baví moc…“

Beatles – Everybody's Got Something To Hide Except Me And My Monkey
Co dodat k Beatles? Nejlepší kapela na světě, znám skrz na skrz každou písničku a stejně pořád je co objevovat, skoro každý song je předobrazem budoucího žánru, skoro v každé britské kapele slyším Beatles (třeba v Coldplay). Miluju starý naivní věci a ještě víc období 66-70, kdy teprve ukázali, co v nich je. Vybírám jednu ne úplně profláklou, bezmála padesátiletou… Mimochodem, hraju párkrát do roka s Beatles revivalem; hlavně proto, že Beatles je zábavný hrát a zároveň je to velká muzikantská škola – neztrapnit se a ladit ve vokálech.

Buty – Uchem jehly
Kdybych směl mít jen dvě volby, jsou to B+B. To druhé B je tuzemské. Radek je pro mě největší český muzikant druhé poloviny dvacátého století, stejně jako u Beatles ani u Buty nelze sáhnout vedle, včetně geniálního Normale. Z kultovní desky Ppoommaalluu bych nejradši vybral Mám jednu ruku dlouhou, kterou nám Buty osobně hráli na svatbě k novomanželskému tanečku a kterou Radek napsal, když se mu narodila dcera. Ale tu znáte, tak zkusím Uchem jehly (s poctou světové legendě uvnitř). Text je o Bibli… říkal mi jednou autor.

Marek Brezovský - Hrana
Mám rád slovenské muzikanty, je to jiná nátura. Varga, Lipa, Jaro Filip, Müller, Tasler, Whisky… Díky písničce Slobodné Europy Smrt jsem až před dvěma lety natrefil taky na Mareka Brezovského a zbláznil jsem se do něj. Co ten člověk dokázal za krátký život naskládat, to nemá na česko-slovenské scéně obdoby. Jeho spolužáci, kteří zběsilý drogový úsvit devadesátých přežili (aneb dnešní slovenská hudebnická elita Rózsa, Valihora, Minárik atd.) se materiálu chopili v projektu Hrana. Jejich živák je něco neuvěřitelného – je to blbý přirovnání, ale nedávno jsem v Praze zažil King Crimson a tam všichni hráli tak dokonale, že člověk přeskočí sledování geniality muzikantů, stoprocentních tónů, všeho toho muzikálna a povznese se někam nahoru nad to. A přesně to mám u Hrany. Nelze z toho vybrat jednu písničku, celý koncert je (slovy kamaráda Rasťa Uhrika) totálny masaker. Tvrdím, že kdo to nezná a pozná, změní mu to život.

Led Zeppelin – Rain Song
Další učebnice. Chtěl jsem nejdřív napsat Good Time Bad Times, Black Dog nebo Since I've Been Loving You nebo tyhle stavební kameny hudební historie. Ale pak jsem si vzpomněl, jak hrál vloni v Brně Plant jen s kytarou tuhle parádu. To totiž když posloucháte, tak fakt prší. Něžnější tvář L.Z. je stejná soda jako jejich nářezy. Zaplať bůh, že odolávají všem nabídkám na comebacková turné, to už by nemohlo být ono… a Robert by neměl čas na svoje fantastický sólový projekty.

Jeff Buckley - Hallelujah
Ona je to krásná písnička sama o sobě, respektive od mistra Cohena. Ale těch příšerných cover verzí v čele s Lucií Bílou a zapáchajícími veršovánkami typu „recept na kulajdu, do kostela zajdu“… Buckleyho cover je možná nejniternější předělávka, co vůbec na světě znám. Komukoli pustím, má husí kůži a sucho v krku… přitom „jenom“ kytara a hlas. A k tomu Jeffův dojemný osud. Vždycky si na něj vzpomenu, když plavu, mám hlavu ve vesmíru… a dávám bacha.

Jaromír Nohavica – Přítel
Ať je jaký je, umí mluvit z duše. Umí silné melodie. Umí vystihnout podstatu. A věřím mu to i přesto, že hodně lidí, kteří mu taky věřili, zklamal. Ta píseň ukazuje Jarkův silný smysl pro jednoduchou a přitom neohranou melodii, ale ještě víc jde o text. Je dokonalý ve své nejednoznačnosti (zažil jsem už tolik debat na téma, co se s tím přítelem stalo), každý si tam může dosadit to své, nelze to vygooglit… A ještě tam není to podprahové podbízení se a ukazování prstem na „oni“, kteří za všechno můžou, což mě občas vadí na Nohavicových dnešních písničkách. Já totiž myslím, že si za všechno můžeme „my“… Dávám originál verzi z osmdesátek se starou kytárkou, ta je k pláči krásná.

Guns 'N Roses – Night Train
Ta síla ulice, sprostota, ty syrový kytary, ten smrtelnej riff, účelná rytmika, ta oprsklá póza… po natupírovaných hrdinech osmdesátek nastoupil nefalšovanej rokenrol. Něco mi říká, že u jednoho stolu bych s nimi sedět nechtěl, ale když je někde mejdan a juke-box, tohle většinou brzo frčí hned za Rukou dlouhou, Pražákama a Dlouhým výletem s LSD… Záměrně volím Slashovu live verzi z Glastonbury, protože Myles Kennedy u mikrofonu a vůbec celá Saulova kapelka tomu dávají další rozměr – baví mě to víc než originální verze s Axlovou cirkulárkou.

Vladimír Mišík – Dvacet deka duše
Soundtrack k osmdesátým letům, ale k tomu podvědomě hezkýmu, co z té šedi přeci jen vyrůstalo. Vláďův příběh člověka, co nepodlehl, je filmovej, konečně už ho taky někdo (Jitka Němcová) točí. A cítím z těch jeho jednoduchých a přitom neotřelých melodií tu Ameriku, co má v krvi po tátovi. A tady i fantom Jirka Veselý – kytarový riff (z jeho pera) je z těch, co jen tak zfleku u ohýnku nevypálím, musel jsem se ho naučit a občas s ním machruju na zvukovkách… Vláďa Mišík je symbol, český muzikant N. 1. Asi pětkrát jsme spolu hráli, většinou Večernici – vždycky mám z toho zimomřivky a pak se tím letmo chlubím. Je to otřepaná věta, ale fakt mě před dvaceti lety, když jsem v Besedě hltal tehdy novou sestavu s navrátilcem Jirkou Veselým, Kubešem, Zelím a spol., nenapadlo, že se spolu budeme potkávat na pódiu.

Lenka Dusilová – Baromantická
Někdy je na mě Lenka už moc složitá, přál bych si, aby se jednou vrátila k obyčejné písničce typu „jsi poslední kdo zbyl stejně jako já“ (kterou mi zpívala, když jsem šel k oltáři). Jenže Dusítko je věčný hledač, který se nikdy nespokojí s jednoduchým řešením. Co se týče Baromantické, pamatuju si, jak ji hráli na Staromáků jako novinku ještě ve svahilštině a já v refrénu a podzimním větru vůkol uslyšel „fouká do listíííí“… a pak jsem se stal spoluautorem.

Narvan – Skončíme v sobě
Maria a Martyho je obrovská škoda. Vždycky si na ně vzpomenu, když míjíme 188. km na D1, takže skoro každý týden. Naštěstí je tu pořád Mikeš, kterej to tehdy přežil a kterej přežije všechno… míchal nám nejednu desku, vypili a zažili jsme spolu mnoho veselého; dneska hraje v mejdanové (teď mi to word opravil na „metanové“… to sedí) brněnské kapele Lidopop, je to zvláštní genius z „pastrňákovské“ líhně. Neznám mnoho lepších českých kytaristů…. Ale k Navranu.c(Bohužel) poslední deskou L.O.V.E. se dotkli nebe, proto si je možná vzalo. Taková kapela tu od té doby chybí. Radek a spol. to taky cítili, když je vzali na šňůru jako předskok Buty, na něž tehdy chodily tisíce lidí… a kterou to celé skončilo… Chtěl jsem sem nejdřív dát fantastickej nátěr Trable („kdyby byly cihly prachy“), ale love song nezaškodí, ne? Nekousej do rukou, co tě chtěj hladit, raději umřel bych, než tě zradit… Není to nádherný… a na piču, že takovej básník skončí v rozsekaný Felicii na pitomý dálnici, kterou na rozdíl od něj dokážou opravit?

+1
Greenhorns – Šest dní na silnici A tady je moje další láska. Nesmějte se. Na Greenhornech mě nepřestane fascinovat čistota a nepolíbenost, s níž k americkým předlohách přistupovali. Nebaví mě country muzikanti, kteří umí hrát jak se má, baví mě country od Greenhornů – někdo řekne naivní, ale mně to přijde právě dobrý. Jak si to přearanžovali k obrazu svému. Mimochodem, Vyčítalovy texty vždy dokonale frázovaly… a bavily. Nikdo tady nevěděl, jak se to hraje, tak si to hráli po svém. Nikdo neuměl anglicky, tak tomu přišili vlastní příběhy. Přirozené vokály Tučného a Hoffmanna, ležérní zpěv kovboje Šimka, Čermákovo panenský banjo. Jo! Vybírám záměrně ne tu, která se mi nejvíc líbí dneska, ale tu, kterou jsem zbožňoval jako dítě… a i teď mě baví víc než originál, hlavně to drzý sólo na banjo.