Abbas Jazza: Za pár let bude hrát singeli všude

Singeli býval dlouho výhradně tanzanský žánr vyznačující se tím, že místy dosahuje rychlosti 200 až 300 bpm, a to především ťukáním do levných Casio kláves. Pro žánr je neodmyslitelná přítomnost tanečníků, nezřídka twerkujících, zpěváka a všeho, co může udělat větší hluk a lepší party. Žánr koloval patnáct let hlavně v ulicích chudinských čtvrtí nejlidnatějšího tanzanského města Dar Es Salaamu, v posledních letech se ale začal nezadržitelně šířit do Ugandy, Keni, východní Afriky a posléze i do Evropy. Zásluhu na tom má jak label Nyege Nyege Tapes (obsáhlou cover story najdete v aktuálním Full Moonu #141), tak Abbas Jazza, který je dnes manažerem snad všeho, co se se singeli pojí, ať už jsou to nahrávací studia Sisso Records, Pamoja Records nebo jednotliví umělci. Abbas nás provádí po roztodivné vile Nyege Nyege a vypráví.

Jak ses dostal k singeli? Jaký je tvůj příběh?
Dělával jsem taxikáře a někdy před šesti lety jsem se v Dar Es Salaamu potkal s Arlenem (spoluzakladatel Nyege Nyege, pozn. red.), který tehdy bydlel ve stejné čtvrti. Kde jinde taky, když tahle hudba vychází z ulice. Arlen sháněl nějaké umělce, já se znal se spoustou z nich v okolí. Slovo dalo slovo, propojil jsem je navzájem, a pak jim začal dělat manažera a doprovázet je.

Kdy jste s Nyege Nyege začali spolupracovat?
O rok později nás poprvé pozval na festival Nyege Nyege a pak už nám začala chodit spousta nabídek. V té době začalo v Dar Es Sallamu fungovat i naše studio Sisso Records a nahráli jsme tam první desku Sound of Sisso. Kompilace vyšla jako jedna z prvních nahrávek u Nyege Nyege Tapes a jako vůbec první singeli deska na světě. Podílela se na ní celá řada producentů a uslyšíš na ní o policejní korupci i o tom, jak randit, když jsi švorc. V roce 2018 pak vydal sólovou desku Sisso, po něm Bamba Pana, Jay Mitta nebo Duke. A teď máme DJe Travellu.

O co všechno se staráš?
V rámci Nyege Nyege mám na starosti všechny singeli umělce, dělám jim tour manažera, produkčního, agenta, pomáhám s nákupem letenek, překládám. Taková holka pro všechno. Často jsme teď na cestách, v červenci jsem takhle byl doprovázet hudebníky v Paříži, Nizozemsku nebo Belgii.

Singeli býval ryze tanzanský žánr, myslíš, že by prorazil do zahraničí i bez setkání s Nyege Nyege?
Těžko říct. Ale pravda je, že se singeli jsme začali pracovat někdy před deseti lety, ale až do roku 2017, kdy jsme jeli na Nyege Nyege festival, se nám žádného umělce v zahraničí představit nepovedlo. Určitě jsme měli štěstí, že jsme lidi z Nyege Nyege potkali.

HLAVNĚ MÍT PLÁN (A TANEČNÍKY)

V čem tkví jejich podpora?
Problém řady místních hudebníků je, že většinou nemají dostatečně promyšlený dlouhodobý plán. Zato Nyege Nyege ho má vždycky. Nejdřív musíš být umělec, pak nahrát album, pak mít nějaká videa, pak shows. Tohle je dlouholetý plán, na dva, tři roky. Ti, kdo nepracují podobným způsobem, nikdy nemohou uspět a prorazit. Nyege Nyege měli samozřejmě vždycky taky velmi dobré promo a dnes i velké možnosti nabídek. Měli jsme štěstí.

Jsou tu umělci, kteří třeba vůbec nenahrávají a dělají jen koncerty?
V Tanzanii je velké množství singeli hudebníků, v každém domě najdeš nějakého. Nyege Nyege si musí pořádně vybírat. V Dar Es Sallamu je taky velké množství mainstreamových umělců. Spousta z nich jde svojí cestou, snaží se protlačit přes média nebo rádia. Mimo Tanzanii je nebude ale nikdo znát. Záleží na smlouvě, na manažerech. Musíš ale vždycky věřit hlavně sobě, když si nebudeš věřit, nebude ti věřit nikdo.

Aktuálně pracujeme na dokumentu. Oslovilo nás brazilské HBO díky tamním umělcům BaianaSystem, kteří dříve spolupracovali s Makavellim a Jayem Mittou. Mají tam nějaký program pro propojení brazilských a afrických umělců.

Chystáte prý taky dokument Singeli Movement: Greed for Speed, který bude promítán na Womexu.
Ano, na tomhle snímku spolupracujeme s Poláky. Dokumentaristé a novináři za námi občas chodí a chtějí náš jedinečný příběh. Kdo s tím začal, kde přesně… O tom se točí.

Kde se v Tanzanii singeli hraje?
Život je občas drahý a lístky do klubu můžou stát i 10 000 tanzanských šilinků (100 korun – pozn. aut.). A pokud někdo peníze na vstup nemá, může najít spoustu míst nebo pláží, kde se singeli běžně hraje a kde akce většinou sponzorují nějaké společnosti. Singeli je pro nás hlavně o budování atmosféry. Pokud někdo hraje na ulici, nemůžeš jen tak projít bez povšimnutí. Chce to dav, dobré vibes, lidi to milujou a tobě se to vrací.

Na festivalu jsme viděli, že se na singeli obecenstvo neobejde bez píšťalek. Je tomu tak i v Dar Es Salaamu?
Jo, lidi milují, když se můžou zapojit! Pískají nebo mají různá chřestidla. A hudebníci je k tomu často i vyzývají.

Jak vypadá tanzanská scéna?
Největší umělci se u nás věnují hlavně žánru bongo flava. Dnes už ale má řada z nich tracky se singeli umělci, což je známka toho, jak žánr postupně roste. U mladých je singeli nejposlouchanější žánr. Co se týče umělců, všechno začíná v Dar Es Sallamu, jak hudba, tak tanečníci, bez nich to nejde. Sice to tak nevypadá, ale abys mohl hrál singeli, musíš mít vlastně kapelu. Krom tanečníků tam samozřejmě musí být DJ a taky hypeman.

KULTURNÍ DĚDICTVÍ

Jak funguje finanční stránka věci? Máte nějakou podporu od vlády nebo plynou peníze z nahrávek, z vystoupení? Jak to zvládáte držet pohromadě?
Tanzanská vláda nám dává plnou podporu. Pokud chtějí umělci vycestovat za hraním, musí mít pracovní povolení od vlády a pas. Vláda chce vždy vědět, kdo nás pozval, kam, za kolik. A taky kdy se vrátíme. Plně nás v tom ale podporuje a nemáme žádný problém s povoleními. Máme i organizaci BASATA (Baraza la Sanaa la Taifa), která slouží jako taková národní rada pro umění. Všichni umělci tam musí být registrovaní. Singeli se občas dostane i do nějakých volebních kampaní. Finanční podporu ale nedostáváme žádnou.

Takže singeli je bráno jako nějaké kulturní dědictví nebo kulturní produkt?
Ano, mimo jiné proto, že v singeli jsou prvky tradičních rytmů a tanců. Slyšíš tam ale i hip hop nebo zanzibarský vliv a arabskou hudbu.

S účastí na evropských festivalech se rozjely i kolaborace se zahraničními umělci. Jak vidíš budoucnost singeli?
Bude to dobrá budoucnost! Všechno je v rukou mladých lidí, jako je tenhle (ukazuje na Sissa – pozn. aut.). S tím, jak rostou, roste i hudba. Za deset, patnáct let se bude hrát singeli všude. Dobrým příkladem je třeba DJ Travella, který teď cestuje do Evropy, má spoustu spoluprací, třeba s Arcou. Singeli musí jít krok za krokem, ale věřím, že za nějakých patnáct let už se dostaneme hodně daleko.

Na jaké festivaly jezdíte?
Ještě před kovidem jsme byli na Africa Nouveau Festivalu v Nairobi. Pak taky na zanzibarském Sauti Za Busara, kde jsme dělali afterparty. Během pandemie se samozřejmě všechno zastavilo a rozjíždíme to znovu až teď. Co se týče Evropy, na Unsoundu byl poprvé Jay Mitta v roce 2018, po něm i Bamba Pana, Makavelli, MCs a Duke. Někteří potom hráli na dalším polském festivalu Off.

Dnes už vystupujete na celé řadě evropských podniků, který je podle tebe pro východoafrické umělce nejdůležitější?
Těžko říct, nevím. Pro nás je klíčové, že tam vždycky potkáš nové lidi, získáš víc kontaktů. Nejdůležitější je, že se naše hudba šíří.