David Vo Tien | Články / Reporty | 01.11.2014
„Tak dneska zase jinak.“ Síla koncertu tkví v jedinečnosti. Vlastně je to dvousečný, ta náhodnost, síla okamžiku a jistá neopakovatelnost to taky může poslat celý do hajzlu. Protože ne každý večer je posvícení. Nechci malovat kozla na zeď, nejsou tři ráno a tohle není ten případ. Co se změnilo od koncertu pod Lampou? Flowers for Whores mají druhého kytaristu, o kterém jsem se domníval, že přišel jen na strahovský křest, jeden set i s pozměněným pořadím zní pokaždé jinak. A pokud nějakou kapelu, v tomhle případě kapely dvě, milujete, má cenu za nimi jezdit mimo rodný hood.
Věc, kterou fakt nesnáším, tu, co roste s tím, čím živelnější kapela je? Neumím vracet energii. Třikrát zvednu pěstičku, zařvu útržky textů, co si pamatuju, a pozoruju, jak z kapely šlehaj blesky. Jsem čumil. Sice si myslím, že je důležitý tu energii kapele vracet, ale tyvole, mám tělo a mysl klidných pohybů. Takže na koncertech stojim a čumim. A když mě to baví, tak kejvu hlavou a dupu si do rytmu nohou. Poruším jedno svoje pravidlo. Božák je boží. Oddělený bar s gaučíkama, za rohem fotbálek, na konci zkušebny, dole minirampa a Satanův koutek, černý zdi, ze stropu visí houpačka. Teda školní židlička, ke které jsou přibité řetězy. Tam bych klidně chodil na kafe, tam dolů.
Přemýšlím, kterou kapelu jsem viděl poprvý zahrát tak krátkej set. Jsem čuměl jak péro. Možná to nasekali Marek Vašut (jakože odkaz na Charles Bronson, víte?). Pro tvrdost tam přidali dlouhou přehlášku, pro zvýraznění tvrdosti, nemůžu si vzpomenout ani dohledat kam. Crust punkový ultimát, Fossil na mě během koncertu působil jak Henry Rollins, takže jsem se málem posral strachy. Nebo to byli Remek, kapela po nich si ani nestačí vyložit věci a už dohráli. Prvně jsem si možná ani nevšiml, že vůbec hráli. Znám spoustu lidí, co tohle vyloženě sere. Čím déle kapela hraje, tím líp. Mám za to, že půl hodiny stačí, obzvlášť u kapel, co to drhnou jak mrkev na struhadle, takhle odcházej z pódia unavený. Mě totiž zase sere, když někdo hodinu a půl drhne na stagi křeč.
Pár minut po desáté rozehráli Flowers for Whores úvodní skořápky A Game on Shells a chvíli před jedenáctou dohrála Hanba. Ani blbka jako já nemá problém si spočítat, že je to sekec mazec. Není to takovej holocaust, jako když se sejde Repelent SS a Hlinomaz, ty to berou jedním vrzem, ale to už jsem odbočil. Tentokrát Flowers hnali jak splašení, jako by songy nebyly rychlý samy o sobě. Ani to mě neprobudilo. Každopádně čísla mluví jasně. Tři splitka, desítka na krku, to by v tom byl serepes, aby nepřišlo na další kamarádství na sedmipalci. Ivan říká něco o tom, že čím déle hrajou, tím míň má pocit, že by to mělo smysl. Docela se děsim, že třeba řekne něco, že je to poslední koncert, že serepes. A pak dodá, že večery, jako byl tenhle, mu ten pocit vyvrací. Což je fajn. Prolomit ticho po dvou letech a ohlásit rok rozchodu, to by bylo jak skejtem do holeně.
Hanba navázala na tempo splašeného Bronca. A teprve v tenhle moment jsem si uvědomil, jak Vinca hraje razantně, do činelů tříská, jak kdyby zrovna koval meče, stylem rychlehonemšup, protože před branami se zrovna srocuje nepřátelská armáda. A s tou razancí neztrácí přesnost. A to mě baví, spousta tluč-bubeníků ztrácí dynamiku a přesnost. Nevím, jestli si toho lidi běžně všímaj, co na bicí nehrajou, a jestli je to vůbec zajímá. Zvukař říká Liborovi tónem babičky Františka Štorma: „Mohl by sis tu basu ztlumit, tyvole?!“ Libor se usměje a odsune nohou majk, co nabírá basovou lednici. Rčení „basa tvrdí muziku“ snad nikdy nebylo pravdivější. A zvukově to bylo přesně ono. Banán otevřel svoje kyklopí oko a Tomáš sázel chytlavý riffy, jak když jde člověk do sámošky pro chleba. S lehkostí, jako by snad riffem byl živ.
Hanba + Flowers for Whores
27. 10. 2014 Club 3ožák, Teplice
foto © martinezz
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.