Asijský koktejl v Sudetech (Eastern Tunes 2024)

Čtenáři Stopařova průvodce dobře znají mimořádný význam čísla 42. Když jsem obdržel pásku při vstupu do areálu s tímto číslem, říkal jsem si, jestli festival bude skutečně tak významný, aby odpověděl na „smysl života, vesmíru a vůbec“, jak se praví v Douglasově slavné, původně rozhlasové grotesce. Na kopci mezi Mikulášovicemi, Vilémovem a Velký Šenovem se již necelé desetiletí pořádá poměrně nenápadný podnik honosící se názvem Eastern Tunes.

Místní spolek Thonmi zde chová jaky, provozuje restauraci s exotickou kuchyní, buduje tibetský dům či asijskou poznávací stezku. Decentní festival patří k pomyslnému vrcholu sezóny a vozí zajímavé umělce z rozličných koutů. Dramaturgická linie je poměrně přímočará – najdete zde cokoliv asijského, a tak se zde potkávají indičtí, tibetští, japonští, vietnamští a jiní hudebníci, jak ze svých vlastních domovin, tak z Evropy.

Atmosféru lze snadno popsat coby „rodinnou“, což může být poněkud dvojsečné. Na jednu stranu to může evokovat uvolněnou a komorní atmosféru, na stranu druhou to může znamenat špatně organizovaný chaos nahodilých kapel. V případě Eastern Tunes jde o to první. Jde o festival, který je skromný co do časového i prostorového rozsahu, ale ambiciózní, co do rozmanitosti programu. Na jedné malé louce se potkává různorodá lidská směsice, tvořená místními nebo jen sotva přespolními z Německa, spřátelenými osobami a nadšenci; věková skladba je od nejmenších po nejstarší, aniž by si člověk připadal jako na dětské oslavě, nebo naopak konzervativní akci.

Zároveň netřeba čekat excentrické skupinky z extraordinérních jmen tuzemské festivalové palety, publikum Eastern Tunes je „jen“ pestré a otevřené, navíc zvyklé na to, že line-up nejede na minuty, ale v předem určené posloupnosti. Jeho nedílnou součástí jsou samotní interpreti, tady nečekejte přístup „odehrát, sbalit, odjet“ – umělci se po svých vystoupeních organicky zapletou do davu, čímž se zvýrazňuje multikulturní aspekt akce.

Letošní přehlídka byla pestrá. Zahájili pražští Viah a frontwomanka zavzpomínala na své začátky, kdy šlo o jednočlenný projekt Vi, něžný a nenáročný elektro-pop pomohl zvolna se scházejícím se divákům naladit se na správnou vlnu. O poznání výraznější byli Mitsune z Berlína, kteří hrají avantgardní verzi tradiční japonské hudby. Výbušná směs řvavého vizuálu, úderných šamisenů a japonských vokálů dala jasně najevo, že laťka je vysoko. To stvrdilo uskupení Xadrez, kde se potkává palestinsko-jordánský zpěvák a hráč na loutnu oud s českým bubeníkem Cyrilem Kaplanem. Uhrančivá směs blízkovýchodních melodií a nekompromisní elektroniky slibuje projekt na tuzemské scéně, který bude radno sledovat.

Večerní rozjezd obstarala turecká rocková formace Parka a vše pak završil kyrgyzský šamanský black metal Darkestrah. Krom hudebních vystoupení byl na programu i tanec, ať už v podání místní Šírín Dance nebo bengálské rodiny Lokeshwari Dasgupta, divadlo, besedy. Některá čísla nebyla nutně dle mého gusta, jako například opěvovaný kazašský pop dudeotheguitar nebo závěrečný techno set japonské DJky UKik, ale to nebylo nejpodstatnější. Šlo o to si užít nabitý program a hudbu či tanec ochutnávat podobně jako jídlo v řadě stánků, které návštěvníkům nabízely různorodou asijskou kuchyni. A na podobnou ochutnávku, kde jsou všechny smysly otevřené a připravené na jakýkoliv zážitek, sem přijeli snad všichni.

Pokud máte na festivalech program se zakroužkovanými kapelami a přebíháte mezi pódii, abyste stihli to či ono, a v nabitém dni vám sotva zbude čas na jídlo, zažijete na Eastern Tunes něco zcela odlišného. Připomněl mi dávno odeznělé ročníky Colours of Ostrava, kam člověk jezdil hlavně objevovat novou muziku z celého světa. Srovnání festivalového giganta s miniaturní akcičkou na sudetské louce může působit úsměvně, nicméně Eastern Tunes jsou jasná volba. Jen tam dostanu pásku s číslem 42.