Tomáš Jančík | Články / Reporty | 28.03.2024
Nedělní koncerty mají zvláštní náladu. Je znát únava před dalším pracovním týdnem, velké davy se do klubů nehrnou. Ale ti, kteří si chtějí ještě užít večer a uvolnit se u živé hudby, se vždycky najdou. Kombinací pozitivně rázných i temných elektronických tónů nám dokázaly dvě formace zpříjemnit v brněnském Kabinetu Múz chmurný, deštivý konec týdne.
Viah hrají ve třech, Huyen Vi Tran a Rosalii Malinskou doplňuje „beatmaker“ Tomáš Martínek. Vedle něj, někdy i přímo na stole před mixážním pultem obě zpěvačky rozjařeně tancují a svíjí se před skromně zaplněným sálem. Naplno si užívají krátké choreografie, jednou každá na opačné straně pódia, za chvíli vsedě i vestoje na stole. Vše v rytmu energického elektropopu, přes který se do popředí derou hlučné basy, pod nohami je cítit každý otřes, narůstají i u osobitého coveru Elánů Voda, čo ma drží nad vodou. Viah si nepřestávají pohrávat s vlastní i cizí hudbou, improvizují beaty i vokály. Obě zpěvačky si upřeně hledí do očí, s širokými úsměvy, překvapují samy sebe.
Z rychlé polohy přechází anglicko-německá Kaleida do vážného atmosférického tempa. Místo švihu nastupují pomalé procítěné pohyby vokalistky Christiny Wood, která piruetami přes celé pódium mizí v červených vizuálech, záhy se objevuje v záblescích zelené a modré s potemnělým pozadím. Uprostřed písně se najednou zastaví na pár vteřin hudba, s ní i pohyby zpěvačky. Mechanicky začne hýbat rukama ve chvíli, kdy bicí opět rozezní sál.
Za těmi sedí Cicely Goulder, udávající chladnému synthpopu ráz. Zármutek a odtažitost vyrovnává Wood vlídnými slovy o návratu s čerstvým albem In Arms, se kterým Kaleida přijela, jednu píseň věnuje vlastní sestře bojující s nemocí. Cold wave, syntezátory a potemnělé atmosféru podtrhuje dvojice protiválečným, posmutnělým coverem 99 Luftballons. I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází. Za dveřmi totiž čekají jen studené ulice Brna.
Kaleida (uk) + Viah
24. 3. 2024 Kabinet múz, Brno
foto © Kateřina Veselá
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.
Filip Peloušek 22.10.2024
Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“
Mišo Berec 22.10.2024
Unravel naberá naživo silné rozmery, kataklyzmatický zvuk gitár a synthov, sample a rytmy Jiřího Bendla vytvárajú pocit niečoho nadpozemského a vy tam chcete naskočiť tiež.
Akana 21.10.2024
Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.
Jiří V. Matýsek 20.10.2024
„He's a ghost, he's a god / He's a man, he's a guru,“ zní verš z Red Right Hand. Nick Cave přijel dobře naladěn.