Barbora Koritenská, Libor Staněk (Živá vila): Je na čase, aby se poměry změnily

Poprask na vsi, v tomto případě v Prachaticích, vzbudil v roce 2015 Spolek Živá vila, který měl původně jediný cíl – zabránit demolici významné funkcionalistické památky, Kralovy vily, která byla postavená v letech 1932–1933. Od té doby se stalo mnohé: spolek se nespokojil s vytýčeným, ale postupně se snaží oživovat maloměsto, nabízet pestrý kulturní program, přesvědčovat místní, že věci jdou dělat i jinak, než jen podle starých kádrů žijících ve starých pořádcích. Barbora Koritenská se díky všem těmto snahám dostala do městského zastupitelstva, Libor Staněk, kterého můžete znát ze skupiny Sýček (která se chystá vrátit na pódia) je jí stále po boku. Sourozenecká dvojice nám porozprávěla o politických bojích, společenském klimatu a proč je důležité, aby nová generace byla aktivní.

Ako ste sa ku Kralovej vile dostali? Ako vznikol spolok Živá vila?
Bára: Prvně jsem se tam byla jen tak podívat v rámci neoficiální prohlídky. Bylo to v roce 2014, vilu měla v pronájmu Pavla Zelenková. Ta ji získala po letech dlouhodobého nezájmu ze strany města, které je jejím vlastníkem. Vila byla zpustošená a zarostlá, roky se o ni nikdo nestaral, byla obývána bezdomovci a vandaly. Město totiž necítí potřebu se o vilu starat, už od 90. let je odsouzená k demolici, protože by v těchto místech měl údajně vést obchvat města.

Znala jsem stavbu z publikace Slavné vily Jihočeského kraje a věděla jsem, že se jedná o významný objekt ze 30. let 20. století. Do té doby jsem znala vilu jen zvenčí. Její interiér mě ale nadchl a společně s bráchou a kamarády jsme začali Pavle pomáhat, objekt jsme vyklidili, vymalovali, odstranili plísně, zasklili okna… Chtěli jsme zde uspořádat jednu akci, ukázat občanům Prachatic, jaký poklad tady máme. Ta se konala v květnu 2015 a v jejím rámci jsme uskutečnili komentovanou prohlídku, přednášky o funkcionalistické architektuře a koncert. Byla to první a poslední akce, na kterou dorazil také starosta Prachatic Martin Malý. Díky neuvěřitelnému zájmu ze strany občanů a velké podpoře jsme se rozhodli pokračovat. Spolek jsme založili, abychom nebyli jen parta kámošů, ale měli oficiální platformu pro komunikaci s úřady, médii a ministerstvem kultury.

Libor: Hodně nás navíc mrzelo, že v Prachaticích absentovalo jakékoliv kulturní vyžití pro mladé lidi. Naše radnice se zmůže leda tak na to, že jednou za rok uspořádá Slavnosti solné stezky nebo v horším případě Slavnosti piva. Ty akce jsou ale spíše pro ostudu, protože z nich naprosto vymizel nějaký historický kolorit. I z toho důvodu se do Prachatic přestala vracet mladá generace. Vila se proto pro nás stala ideálním místem, kde jsme si mohli uspořádat koncert a k tomu potkat naše kamarády.

Nechcem, aby to vyznelo zle, ale nie každý by v schátranej vile videl niečo hodnotné. Čo ta na nej zaujalo najviac a ako stavbu vnímali obyvatelia Prachatic?
Bára: To máš naprostou pravdu. Vila je umístěna v zahradě a z ulice není skoro vidět. Proto chápu, že ji hodně lidí přehlíželo nebo vnímalo jen jako šedivou krychli. Proto jsme ale chtěli dělat osvětu, v rámci komentovaných prohlídek a článků do místních médií jsme začali lidem vysvětlovat, v čem spočívá hodnota domu. Už jen to, že si na svou dobu takto progresivní budovu postavil pan Kral v tehdy naprosto provinčním městečku na periferii, je ojedinělé. Takto kvalitní stavby vznikaly totiž většinou ve větších městech jako Praha nebo Brno. Navíc si k projektu přizval vídeňského architekta Fritze Reichla, jenž se řadil k tzv. Vídeňské škole. Ta se zaměřovala na pohodlné a útulné bydlení a vycházela z principů, jež prosazoval Adolf Loos. Inspirace Loosovou architekturou je patrná především v čistě symetrickém hlavním průčelí a celkovém objemu stavby.

Co je ale naprosto unikátní, je množství dochovaných prvků v interiéru – vestavěné skříně, dřevěné točité schodiště, dveřní a některé okenní výplně, dubová parketová podlaha. Téměř zázrakem se vše dochovalo v neporušeném stavu, zvlášť k přihlédnutím k faktu, že se v domě bydlelo jen do roku 1945. Majitel vily Johann Nepomuk Kral byl totiž německého původu a musel Prachatice opustit v rámci německého odsunu ihned po druhé světové válce. Po celou druhou polovinu 20. století se pak dům využíval jako jesle, mateřská škola a družina a od roku 2008 byl prázdný.

My jsme se intenzivně problémem dopravy a nutnosti vystavět v Prachaticích obchvat zabývali a zjistili jsme, že to není tak horké. Projekt není aktuální (pochází z roku 1994) a není ani majetkově připraven. Dnes si troufám s klidným svědomím říct, že nebude nikdy realizován. Je to vyhaslý projekt neodpovídající současným normám a požadavkům moderního města. Řeči o tom, že se na projektu pracuje a brzy se začne s jeho stavbou, jsou jen politické žvásty, které mají nalákat voliče. Taky proto se o přeložce vždy mluví hlavně před komunálními volbami.

Naštěstí se nám ale daří veřejnost informovat, vysvětlovat nelogičnost přeložky a ukazovat i druhou stranu mince. Díky koncertům a dalším společenským akcím, které jsme ve vile v letech 2015-2016 uspořádali, se do domu přišlo podívat velké množství lidí. Dokázali jsme zde vytvořit komunitní centrum s nadregionálním přesahem a veřejné mínění se snad přiklonilo na naši stranu. Nejen Prachatičáci už dokáží ocenit, jakou práci jsme si s opravami a úklidem dali a pochopili, že nejsme jen parta hipíků, která chce dělat ve městě virvál.

Aký máte vzťah k umeniu/kultúre?
Bára: Vztah k umění a kultuře obecně mám velmi kladný. Vděčím za to především rodičům, kteří nás s bráchou od malička brali na koncerty, hodně nás vedli ke čtení a snažili se nám dát nějaký kulturní základ. Měli jsme v tomhle hrozný štěstí – to, co si člověk většinou hledá sám třeba v pubertě, jsme měli od našich naservírovaný na stříbrným podnose už v dětství. Taky proto jsme asi oba vystudovali humanitní obory, já dějiny umění a brácha bohemistiku. A zřejmě i proto, že jsme měli takový background, nám najednou v Prachaticích chybělo místo pro alternativní kulturu. Viděli jsme, že v okolních městech (Strakonice, Volyně, Nahořany, Písek) funguje spousta prostorů, kde se konaly skvělé akce, a přišlo nám líto, že u nás nic takového není možné. Zároveň jsem moc velký regionální patriot na to, abych se Prachatic vzdala a odešla jinam. Tak jsme si řekli, že něco zkusíme vytvořit sami.

Libor: Neměli jsme vlastně ani žádné pořadatelské zkušenosti a všechno jsme se museli učit za pochodu, nakonec to ale vyšlo. A když v roce 2016 neprodloužilo Město Prachatice smlouvu na pronájem vily, nehodlali jsme se vzdát. Začali jsme pořádat akce ve veřejném prostoru pod heslem „vzali jste nám vilu – bereme si město“ a upozorňovat na nevyužitý potenciál města.

Sama pochádzam z väčšieho mesta ako Prachatice, v ktorom podobne kultúrny priestor fungoval, nebol síce vo funkcionalistickej vile, ale v pivničných priestoroch… To ale nemení nič na tom, ako bol pre nás dôležitý. Neskutočné hranice poznania, prvé alternatívne kapely a abstraktne obrazy… nedopadlo to. Všímam si to viac a viac. Viem, že veľa toho vzniká, ale aj zaniká. Kde je problém?
Bára: Asi je to střet generací. Já se narodila v roce 1991, nezažila jsem minulý režim a od dětství jsem byla zvyklá žít ve svobodě. Ale ve většině měst sedí ve vedení lidi, kteří minulý režim zažili a často v něm byli i politicky aktivní. Prachatice nejsou výjimka. Máme tu koalici, která se opírá o tichou podporu komunisty. K tomu je pan místostarosta sice nyní člen ČSSD, ale v minulosti byl velmi aktivním členem KSČ. Staré struktury by si měly uvědomit, že doba je jiná, a pokud nejsou ochotné přijmout zodpovědnost za svou minulost, nemají na takových pozicích co dělat. Tyhle lidi pak navíc absolutně nechápou, o co se mladá generace snaží, často jim je to proti srsti a radši takový iniciativy zatrhnou, aby měli klid. To se týká případů, kdy zánik kulturních center závisí na vedení města, viz třeba nejistá situace kolem Kasáren Karlín nebo ukončení provozu v galerii Na shledanou ve Volyni.

Pak tu máme další linku, která se současnou dobou a vztahem ke svobodě taky úzce souvisí. Naše generace má tolik svobody, že si ji často ani neuvědomuje a neváží si jí. Můžeme cestovat, jsme ve spojení s celým světem, máme vlastně neomezené možnosti. A taky kulturní nabídka může být tak široká, že mnohý kulturní prostor neuspěje v široké konkurenci. Máme se vlastně až moc dobře.

Libor: Zrovna před pár dny jsem se o tom hádal se svým strejdou, kterého jsem do vily zval na oslavu svých narozenin. Nechtěl přijít. Argumentoval tím, že situace je už moc vyhrocená a že nechápe, proč si Kralovy vily nevšimnul už někdo v 90. letech. Snažil jsem se mu vysvětlit, že tady dorostla nová generace, která se na celkovou situaci dívá jinýma očima. To naše tíhnutí ke spravedlnosti nebo svobodě se neodehrává někde na Václaváku, ale na lokální úrovni, která je pro nás o to důležitější, protože s ní jsme v každodenním kontaktu. Beru to tak, že když zachráníme vilu, zachráníme tím kousek našeho světa. Vedení města ale toto nikdy nepochopí. Starostovi nedochází, že něco můžeme dělat z vlastní vůle a zadarmo. Nemá na to kapacitu. Je to vlastně hrozně smutný.

Nedal sa prehliadnuť ani festival Vivat Vila, ktorý nakoniec bude aj v priestoroch vily…
Libor: Už z názvu je patrné, že festivalem, který se bude konat 28. a 29. srpna, chceme oslavit opětovný návrat do vily. Do Kralovy vily a na její přilehlou zahradu jsme si proto pozvali skoro dvacet hudebních kapel a projektů. Postavíme dvě stage, na terasu umístíme kavárnu. Máme velkou radost, že přijedou třeba Kalle a Please the Trees, kteří nás podporovali na úplném začátku. Na festivalu se ale představí i Dingo, Sinks, Fotbal, B4, Pokora nebo Kaplan Bros. Hudební line up pak doplní doprovodný program, v němž chceme oživit ulice našeho města. Festival se tedy druhý den dopoledne přesune symbolicky do centra Prachatic. V místní čajovně uspořádáme autorské čtení Jiřího Hájíčka a Ondřeje Štindla, zpřístupníme nádherný gotický kostel sv. Jakuba nebo si uděláme sdílený oběd na náměstí. Po hlavní hudební produkci bude vždy připravena afterparty v klubu Hrozen, kde vystoupí například místní disko legenda Johavova Kalhota. Primárně chceme upozornit na hodnoty cenné funkcionalistické vily, ale také otevřít diskuzi o využívání veřejného prostoru v Prachaticích.

Spolupracujete na prípravách s mestom? Ide o prvý ročník festivalu – ak je to vôbec nutné, čo ho odlíši od tých ostatných?
Bára: S městem je spolupráce poměrně těžká. Jeho vedení zastává názor, že se ve městě všechno dělá dobře, nemusíme se nijak zlepšovat, kulturní nabídka je dostatečná a všichni jsme tu spokojení. Takový to „teplo a smrádek“. My tenhle názor nesdílíme. Podle nás zažívají Prachatice dobu úpadku a je potřeba s tím něco dělat. Ročně máme úbytek kolem sedmdesáti obyvatel, mladí lidé z města odcházejí, nedochází k jeho rozvoji, naopak je tu cítit silná stagnace. Tahle kritika se těžko poslouchá a máme zkušenosti, že pokud něco navrhneme, vedení města to smete ze stolu s tím, že už to tady bylo a nefungovalo to anebo že o danou věc není zájem. Proto jsme se při přípravách festivalu ani nesnažili navázat spolupráci. Všechno máme poměrně tvrdě vydřený, tak trochu na truc městu.

Protože jsou ale Prachatice krásné město, nechceme se uzavírat jen do vily. V rámci festivalu proběhne doprovodný program v centru, kde se budeme snažit ukázat návštěvníkům krásy města. Chtěli bychom otevřít diskuzi o využívání veřejného prostoru, ukázat nevyužitý potenciál a vytvořit prostory, kde skutečně tepe život. Tam, kde spolupráce s městem absentuje, kooperujeme s místními podniky, které tuto nabídku přijaly s nadšením a my z toho máme velkou radost. Zapojí se kavárny, čajovna, galerie i muzea.

Libor: Hlavní program přesto proběhne v Kralově vile. Festival je výjimečný právě spojením unikátních funkcionalistických prostor s multižánrovým hudebním programem. Ten je navíc doplňen aktivistickou rovinou, která je na celém příběhu paradoxně asi nejzajímavější. Už nejsme děti. Dospěli jsme a chceme, aby nás vedení města začalo brát vážně. Festival Vivat Vila by se měl na příští roky stát jednou ze stěžejních akcí našeho města.

Už nejsme děti, to mě baví… Ne, nesměju se tomu, ale věřím, že mnozí ano. Celé vaše snažení mi přijde zarputilé, ale časem to může ubít i vola, ne? Chci říct - kolik takových lidí, kteří tomu můžou věnovat více než pár minut času za týden, máte kolem sebe? Neptám se, abych slyšel děkovačku desítkám kamarádů, tohle chce asi pevné opěrné sloupy? Jak v rodině - viz strejda? -, tak i na nějaké oficiální úrovni?
Bára: Ubíjející to je. Ale u nás platí, že čím víc nás někdo dusí, tím víc si to nechceme nechat líbit. Jsme po obou rodičích tvrdý palice. A když se člověk o něco snaží tak dlouhou dobu, nejde toho jednoduše ze dne na den nechat. Bereme to jako poslání, dali jsme si cíl, který je relativně reálný splnit, i když je cesta trnitá.

V reálu nás pro spolek pracuje kolem deset lidí z řad naší rodiny a kámošů. Já dávám vile několik hodin denně po práci, někdo pomáhá o víkendech, každý zkrátka jak mu čas dovolí. Je to celkem dřina. Ale v žádným případě si nechci stěžovat. Ten návrat do vily je splněný sen, v životě bych si třeba před půl rokem nepomyslela, že by bylo reálný tam uspořádat jeden koncert, natož celej fesťák. Někdo prostě chodí po práci do posilovny, my dřeme ve vile, je to náš koníček a vidíme v tom smysl.

Kdyby ale nebylo rodiny, asi bychom nic z toho nezvládli, jsme vlastně takový rodinný podnik. (smích) Máme obrovskou podporu ze stran rodičů, hlavně mamka nám hodně pomáhá - psychicky i fyzicky. Je to anděl celýho spolku. A velkej hrdina je můj manžel - ten musí poslouchat všechny moje lamentace a snášet ty stavy, kdy nad vším pochybuju a ztrácím půdu pod nohama. A podpora ze strany veřejnosti, bez tý bychom to asi taky těžko táhli dál. Všechny pochvalný komentáře na sociálních sítích nebo děkovný maily nám vlévají novou energii do žil. A největší dárek pro nás je, když se lidem líbí na našich akcích a s radostí se k nám vracejí. To nám srdce plesá.

Libor: Samozřejmě to bylo řečeno s nadsázkou. Nám už je teď okolo třiceti, takže žádný děti nejsme. Spíš mi šlo o to, že radnice se k nám tak chová. Možná je to ale i naše výhoda, protože nás tím pádem i neustále podceňují. Podpora ze strany rodiny je asi nejdůležitější, zároveň to ale nejsou krkavčí rodiče a umí nás - hlavně táta - občas pěkně zkritizovat a dát nám zpětnou vazbu. Pro rodiče to je navíc daleko větší riziko než pro nás. Mají obchod přímo na náměstí a troufám si říct, že někteří lidi tam kvůli vile nejdou.

Na začátku rozhovoru padlo, že je to “celé smutné”. Báro, ty jsi v zastupitelstvu města. Zároveň si moc nebereš servítky. Zkouším si představit, jak se dívají na osmadvacetiletou holku protřelé politické kádry a jak se ti tam musí pracovat. A taky předpokládám, že se někdo ve tvém okolí vytasil s tím, že Kralova vila byla výtah do politiky. Libor do politiky nepůjde?
Bára: Je mi jasný, že na mě hodně lidí kouká jako na nezkušený a občas trochu drzý pískle, který by se mělo ještě hodně učit. Svým kritikům to ale nedávám zadarmo - na jednání zastupitelstva se pečlivě a dlouho připravuju, sháním a ověřuju si informace, pročítám zaslané materiály. To jsou věci, které beru jako samozřejmost a o kterých jsem si myslela, že to tak dělá každý zastupitel. Rozhodujeme totiž o důležitých věcech, které mohou ovlivnit chod města v dlouhodobém horizontu. Bohužel jsem v praxi zjistila, že hodně zastupitelů chodí na jednání nepřipravených, jen mačkat čudlíky podle toho, jak hlasuje jejich “šéf”.

V rámci zastupitelstva mi asi nejvíc chybí ochota komunikovat a vést debatu - většinou se musím spokojit se zjednodušující odpovědí pana starosty, často ani na své otázky nedostaneme odpověď a z úst starosty zazní jen “Děkuji za příspěvek, někdo další do diskuze?”. Taky máme omezený čas na diskuzi - k jednomu bodu se každý zastupitel může vyjádřit jen 2 x 3 minuty. To se pak debatuje těžko. A co je ze všeho nejhorší - tahle neochota vedení komunikovat není jen k nám, opozičním zastupitelům, ale i k občanům města. Zastupitelstvo se totiž v Prachaticích schází jednou za tři měsíce, tedy v nejdelší možné lhůtě, jakou stanovuje zákon. Jednání se pak protáhne do pozdních nočních hodin (rekord máme asi půl jedné ráno) a lidé, kteří by chtěli na zastupitelstvu něco říct, musejí čekat až do samého konce. S mými kolegy z Živých Prachatic i dalšími opozičními zastupiteli na to upozorňujeme téměř každé jednání, ale zatím se nám nepodařilo pana starostu přesvědčit. Ten stále tvrdí, že pokud je občan nespokojený, může si s ním sjednat schůzku a probrat to mezi čtyřma očima. Jen pro zajímavost - když jsem ještě nebyla v zastupitelstvu a chtěla s panem starostou probrat situaci kolem vily, musela jsem čekat přes měsíc, než si na mě udělal čas. Takže to je další taková meta - vytvořit otevřenou radnici. Ale to bude možná ještě na delší lokty než záchrana celý vily.

A jestli je vila výtah do politiky? Samozřejmě! Nebýt vily, nikdy bych se totiž v politice neocitla. Vedení města si myslí, že jsem začala se záchranou vily s vidinou stát se starostkou. To je absurdní. Vůbec jim nedochází, že pokud by byli ochotní s námi komunikovat, snažit se najít kompromis nebo se o vilu adekvátně sami starali, hnutí Živé Prachatice by možná nikdy nevzniklo. Panu starostovi nedochází, že neprodloužením nájmu v roce 2016 nás de facto stvořil. Neměli jsme jinou možnost než do politiky vstoupit. Zjistili jsme, že aktivitou zdola už víc nezvládneme. A měli jsme štěstí, že to hodně Prachatičáků vidělo podobně a jako nováčci jsme získali rovnou tři křesla. A ačkoli jsme teď v opozici, je aspoň náš hlas víc slyšet.

Libor: Do politiky nepůjdu, neuměl bych se v té struktuře orientovat, navíc nejsem systematik ani pragmatik. Ségra to má hodně vydřený, tráví tím spoustu času, někdy na úkor osobního života. To bych asi nedokázal.

Jak se nám rozhovor rozprostřel v čase, tak už ani není pravda, co říká Bára výše, totiž že se neví, jak to bude s Kasárnami Karlín. V aukci vyhrál ten, kdo nabídl největší měsíční nájem (Ondřej Kučera, dříve provozní Nákladového nádraží Žižkov a lodě Altenburg 1964, pozn. a.) a bude odvádět prachy do státní kasy. Je to dobře, je to špatně? V Respektu je pěkný článek Jana H. Vitvara o neférovosti nebo neschopnosti státu domluvit se s těmi, kteří mají ideu a udělali na tom kterém místě spoustu práce, ale zároveň jim končí smlouva, ze které státu žádné desátky neplynou…
Bára: Je to obrovská škoda. Bohatství města, nebo v tomhle případě městské čtvrti, nejde vyčíslit přesnými daty nebo přepočítat na konkrétní peníze. To bohatství je v tom, jak se člověk v místě, kde žije, cítí, co mu daná lokalita nabízí, jestli se v ní může sám realizovat. Tohle všechno Kasárna Karlín měla, stala se plnohodnotným kulturním centrem, které bude chybět. Navíc v kasárnách dokázali, že jsou schopni se o budovu starat, udržovat ji a zlepšovat její stav. Bylo to tedy přínosné jak pro vlastníka, tak pro provozovatele. A už vůbec mi nepřišel fér způsob, jakým bylo neprodloužení smlouvy komunikováno. Nebo vlastně nekomunikováno.

Libor: Je to přesně to samé, o čem jsme už mluvili - neochota komunikovat, nedůvěra v mládí, staré struktury s konzervativním myšlením nejsou schopny ani ochotny přistoupit na dialog. Asi je na čase, aby se poměry změnily a mladí lidé dostali konečně šanci ukázat, co v nich je. Jinak se z toho nikdy nevyhrabeme.

Oba se orientujete, jezdíte po republice - vidíte nějaká inspirující místa, která se snaží o něco podobného jako vy, místa, kde to jde? Tlak zezdola je důležitý a v jistém smyslu může fungovat i jako tlak na hlavní město. Protože tady nejde “jen” o jednu vilu nebo jen o jedno město, tak nějak se možná hraje vůbec o budoucí fungování věcí veřejných?
Libor: Ona se tady nabízí paralela s pražskou Klinikou, ale my nikdy nebyli donuceni budovu obývat nelegálně. Ale ten tlak - přirozeně v daleko menší míře - jsme zažívali taky. Kolikrát jsme byli osočeni, že jsme závadný živlové, postmarxisti a podobně. Znovu ale opakuji, že spousta lidí v našem městě nechápe hodnoty založený na komunitní a soběstačný bázi. A k těm inspiracím: Nedávno jsem byl v Benešově, kde působí iniciativa archibn, která skrze svou občanskou aktivitu dokázala komplexně změnit přístup k vnímání architektury a celkového života ve městě. Systematicky upozorňovali na nedostatky týkající se kvality veřejného prostoru. Postupem času dokázali promlouvat do budoucího rozvoje města a stali se jeho partnerem. Benešov oproti Prachaticím přitom nemá zachovalé historické centrum, ale možná právě proto cílí na rozvoj současný architektury. O podobnou iniciativu se u nás snaží spolek Prostor Prachatice, ale reakce ze strany radnice je takřka nulová.

Bára: Já mám podobnou zkušenost s kinem Varšava v Liberci. Tam je taky parta mladých lidí, kteří se snaží o záchranu jedné stavby, už je to ale trochu vyšší level - mají krásně opravenou kavárnu, která byla oceněna cenou Grand Prix Obce architektů za rok 2015 v kategorii architektonický design. A je to jinej příběh - nemají tam takové problémy s nepochopením ze strany města a taky už to není jen o dobrovolnické práci, kdežto my děláme tu práci všechnu ve volným čase, nedokázalo by nás to uživit… Těch iniciativ a spolků je ale spousta. Velkým vzorem je mi třeba Respekt Madam - za architekturu manželů Machoninových, blízko máme k vile Fiale v Blatné, hodně sleduju činnost spolku Architektura 489, která se snaží upozorňovat na kvalitní českou architekturu druhé poloviny minulého století. Hrozně důležitá je taky aktivita spolku Prázdné domy, který pořádá pravidelné procházky Prahou a mapuje prázdné vybydlené objekty. A dalo by se pokračovat dlouho.

Co se týče budoucího fungování věcí veřejných - ačkoli jsem většinou velkej pesimista, tady vidím šanci, že se situace změní. Naše generace už je nepolíbená komunismem, máme jiný pohled na život, a pokud nebudeme pasivní, můžeme hodně věcí změnit. Stojí to ale čas, energii a nervy. Občas ale stačí málo a začnou se dít věci!