David Vo Tien | Články / Reporty | 02.12.2014
Nějak se to sešlo a duo Deceased Squirrel on the Phone už jsem viděl potřetí. Poprvé jsem to vůbec nerozdejchal, nebyl jsem na to připravenej a nechtěl pochopit, proč pouští projekci na hromadu kostek a proč se tak úpěnlivě drží lobotomicky opakujících se rytmů a jednoduchých riffů ve stejném kruhu. Podruhé to bylo taky na Fluffu, šel jsem zrovna kolem, když začali, řekl jsem si, že to dám celé, i kdyby mě to mělo dostat do transu. Jestli jsem to dal, nevim. Z celého setu jsem měl pocit, jako bych se točil dokola, furt, dokola, se zavřenýma očima. Možná mě předchozí zkušenosti uvedly do změněného stavu vědomí a udělaly ze mě masochistu, protože jsem se vlastně docela těšil, že tady budou hrát. Ostře řezaná kytara směrem k vratům od garáže, nakřápnutý stoka sound, jak ušní hygiena vatičkou obalenou ve střepech a haraburdí. Apatický zpěv, co může klidně říkat „chcanky v zimě pálí“ stejně jako „vesmír je nekonečný“, tak moc je klidný, tak moc na sebe nepoutá pozornost. A rytmy hypnotické svou primitivností na dva kotle a jeden činel. Když se k tomu přidá projekce složená z opakující se krátké bizarní scény natočené z podhledu, ve které utíkají králíci... Jednou větou: minimalistický caveman blues na sedativech.
Microvomit je přesně ta kapela, co mě hluboce baví naživo, ale odmítám ji poslouchat z nahrávek. Můj problém, ale může nás to nasměrovat. Improvizace, síla okamžiku. Z téhle hudby čiší... co vlastně? Frajersky ukočírovanej zmatek, naprostá hluková devastace a to, čemu v Polsku říkají potężną ściana dzwięku. Takhle zní shoegaze, když ho hrajou lidi, co nemaj čas ani trpělivost pidlikat půl dne teskné melodie. Basa mikrozvratků hraje roli druhé a třetí kytary s basou zároveň. Něco jako sweep picking, jen zahrané prsty, takže arpeggio - nebo po pražci utíkala tarantule velikosti karbanátku? Těžko říct, v té tmě bylo těžké jejich zběsilé výpady sledovat, natož vnímat a rozebírat. Bicí kulomet, co se nepřehřál ani přes neustálou salvu protirytmů, breaků a naprostého znásilnění představy, jak se hraje na bicí v kapele o kytaře, base a bicích.
Může saxofon kvílet stejně pronikavým vazbením jako kytara? Zní tak hluboce, že není jisté, zda se jedná o vokál brutální deathmetalové mlátičky, probuzené stvoření z Války světů nebo o ságo s rytinou „bad motherfucker“. Tedy, je to dost možná kolektivní heslo Zu. Sludgeové a doomové kapely často prohání kytaru přes kytarový i basový aparát, aby přikrmily hluboké frekvence, ale co naopak. Basa prostrčená přes lednici i kytarový Marshall. Ani v Pekle neznají tak nenávistný zvuk. Basové hloubky + plus řezavě kytarové středy. Kdo nevidí do math(ematických) subžánrů a při vyslovení jména John Zorn mu nezvoní alarm, ať si představí Converge poté, co vyhodili kytaristy, a vzali místo nich borce s barytonovým saxofonem. Zasekávané riffy nikdy nezněly tak majestátně a zlověstně zároveň. Když to vezmeme od dokonce zpět na začátek, mimořádně pestrý, přesto jednotný výběr zběsilého hluku. Tak trochu jinak.
Zu (it) + Microvomit + Deceased Squirrel On The Phone
29. 11. 2014, Divadlo Dobeška, Praha
foto © Zdeněk Němec
Tomáš Jančík 15.12.2024
„Jako pes, pes,“ ozývá se šeptem z publika. Švejdík přichází přes červeně nasvětlené pódium a hlasům jejich slova oplácí.
Viktor Hanačík 11.12.2024
Monumentální klenby připomínají sakrální chrámy. Čtyři reproduktory v rozích a čtyři výkonné lasery na vysokých stativech...
Viktor Palák 08.12.2024
Střih, více než deset let poté vyprodávají oba hudebníci Archu a koncert znovu začíná Bargeldovým žlučovitým máváním směrem ke zvukaři, který nejprve nemá svůj den.
Richard Michalik 03.12.2024
Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.
Michal Pařízek 30.11.2024
Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.