Birgir Thorarinsson (Gus Gus): Chybí mi tady více kapel

Když Gus Gus vznikali, tak se o nich nemluvilo jako o kapele, ale jako o dvanáctičlenném multimediálním filmovo-tanečně-hudebním projektu islandských umělců. V přestávce během natáčení prvního krátkého filmu ale vzniklo jejich první album a od té doby se hudba stala jejich hlavním cílem. Od roku 1995 vydali nahrávek ještě osm. Přesto, že jsou žánrově různorodé a od trip hopu se postupně přiblížily tanečnějším rytmům reflektujícím deep house, techno či artpop, spojuje je uvolněnost a důraz na vnitřní/sexuální svobodu jejich posluchačů. Umělci do kapely přicházeli a zase odcházeli, v současnosti ji tvoří pouze dva členové, Daníel Ágúst Haraldsson a Birgir Thorarinsson, který mi v telefonickém rozhovoru prozradil, jaká bude jejich desátá deska a proč mu mezi elektronickými sólovými producenty chybí kapely. Naživo vám to vysvětlí za týden, 23. června na festivalu Metronome v pražských Holešovicích.

Jste na hudební scéně více než dvacet let. Většina umělců touhle dobou už zpomaluje a nahrává usazenější desky. U vás je vývoj opačný. Kde na to berete sílu?
Motivuje mě být členem kapely. A ne jen tak ledajaké, ale elektronické. Tenhle žánr je postavený na tom, že neustále něco objevuješ a máš mnohem víc možností než řekněme hudebníci v kytarových kapelách. Já zažil dospívání v osmdesátkách a naši kapelu jsme zakládali v devadesátkách. Aktivní jsme ale byli i po tom. To dělá více jak třicet let, během kterých jsem mohl čerpat inspiraci z různých období, pro něž byl příznačný progres. Ve výsledku je to zhruba nekonečno možností, jakými jsme se mohli vydat a jaké nás lákaly.

Takže se inspirujete minulostí.
Odrážet se od známých věcí a prožité historie je pro umělce v kreativním procesu důležité. Je to taky jediná možnost, jak se vypořádávat s těžkými obdobími, kdy člověk neví, kudy se vydat. Jsem tak svědkem znovuobjevování staronových nápadů, které měníme podle našich aktuálních rozmarů a schopností. Hodně nápomocný je i technologický vývoj, díky němu se elektronická scéna nedá dělit na žánry. Její kouzlo je v nespočtu možností, v neomezenosti.

Když tedy nebudeme řešit žánry, co říkáte na trendy?
Snažíme se sledovat vše, od těch popovějších až po ty avantgardní. Osobně mě ale berou více ty alternativnější, třeba takový Robot Koch byl ve své době fakt zjevení, ale i mnozí jiní. V elektronické hudbě se toho děje tolik zajímavého, o to více mě nebaví, jak monotónně zní její průnik do rádiového popu. Člověk na to čeká celý život a pak se mu dostane něčeho takového. To jako vážně? Všechen ten karibský house v rádiích má být jako všechno? Jako je to pěkné, veselé a všechno… Hele, mě je padesát a vážně ho nedávám. Mojí mámě se to líbí, pro ní to je něco nového.

Já se narodil v devadesátkách a pro mě to je taky do jisté míry něco nového…
Já myslel spíš celkový vibe popmusic než jen karibské rytmy. Jde o to, jak lehce akceptovatelná se tahle hudba stala. Mnohem důležitější je, co se děje v undergroundu. A o ten současný strach opravdu nemám, dříve nebo později to bude právě on, kdo bude udávat popové trendy. Takže si s letním housem nedělám starosti, protože za pár týdnů všechny omrzí, jenom jsem trochu doufal, že namísto takových producentů se dočkáme návratu kapel. Nebaví mě všichni ti sólo-umělci, za kterými je vidět hlavně práce produkčních týmů a člověk ani pořádně neví, kdo za tím stojí. Prostě se mi stýská po kapelách, chci vidět více neuhlazených mladých kapel s jasnými ambicemi.

ZASE TY OSMDESÁTKY

Jak jste daleko s novou deskou?
Právě jsme v takové new wave etapě a čerpáme hodně ze sedmdesátek a začátku osmdesátek. Snažíme se pochopit tenhle hudební směr, abychom se lépe vcítili do muzikantů tvořících v té době. Nejde nám tolik o daný žánr nebo zvuk, ale spíše o hudební postupy a skladbu jednotlivých písní. Taky se zajímáme o post-punk.

Vaše hudba vždy oslavovala radostný způsob života a otevřenou lidskou sexualitu.
Vždycky jsem tvořil hudbu tak, aby zaprvé fungovala na mě. Chtěl jsem, aby rozpálila mě, teprve pak jsem věděl, že bude fungovat i na ostatní. Snažím se o vytváření hypnotických rytmů, které tě rozhýbou, do nich se pak snažím dostat emoce. Dost lidí říká, že naše hudba je sexuální, a já nevím, jestli je, může být. Já svoji tvorbu vnímám jako emocionální masturbaci. Když mě vzrušuje, je pro mě sexuální. (smích)

Když jsem projížděl tvůj facebookový profil, tak jsem na něm našel spoustu odkazů na politické články. Vaše hudba se ale zdá být prostá podobných témat.
I když obdivuju všechny popové umělce, kteří si berou na mušku politiku, a mojí oblíbenou kapelou z osmdesátek jsou Depeche Mode, kteří jsou nadále velmi angažovaní, pro nás v Gus Gus to nikdy nebylo téma. Vždycky jsme se snažili zkoumat spíše vnitřní osobnost jedinců a ne společnosti. Zajímalo nás, jak lidé individuálně reagují na svoji vlastní existenci. Myslíme si, že naše hudba by měla být osobní a vést k intimnímu prožitku a nebýt společensky otevřená. Náš nejpolitičtější song je asi Sustain z posledního alba Mexico, ale je to jenom takový výkřik bez hlubšího smyslu. Ostatní tracky jsou hlavně o sebepoznávání.

Myslíš, že taková je elektronická scéna obecně?
Já si hlavně myslím, že role umění je reflektovat dobu. Nebo alespoň reflektovat existenční pocity umělců, kteří žijí v konkrétní době či na specifickém místě. Všechny naše činy nebo myšlenkové pochody mohou být silným tématem rezonujícím u posluchačů, problém je, jak se k tomu postaví samotný umělec a jak dané téma zpracuje. Jedna věc je, že někdo na něco nadává, a druhá, jestli daný umělec dokáže téma představit v novém kontextu nebo z netradičního úhlu pohledu. Role umění vždy byla mluvit o politických tématech a připomínat lidem, že by měli přemýšlet nad svojí lidskostí, aby se z nich nestaly jen prázdné nádoby, do kterých každý může nalít, co se mu zlíbí.

A elektronická scéna?
Tohle se týkalo i elektronické hudby. Třeba v osmdesátých letech byla hodně angažovaná, to bylo ale ještě před tím, než zaplavila taneční parkety v klubech. Pak už taková nebyla, protože se začala zajímat o jiné věci. Problém je, že v minulosti byl punkový přístup vlastní hlavně kapelám. Nevím proč, ale v jejich přístupu se vždy našlo místo na odvážnou revoltu, které se jednotlivci báli. To je samý individualismus a sólové projekty, ale kde je ta energie, kterou mají kapely?

Když jsme u toho, o vás se často mluví jako o uměleckém kolektivu, a ne jako kapele.
Ne, my jsme vždycky byli kapelou. Možná na začátku to tak úplně nevypadalo, tím spíše, že do ní lidi přicházeli a zase odcházeli. Z vícečlenné kapely se teď ale stalo duo. A můžeme použít vtipnou formuli z osmdesátek, která se používala u dvoučlenných formací: Silný emotivní vokál vepředu, záhadný elektronek vzadu. Tohle jsou teď Gus Gus, kapela, která chodí pro všechny inspirace do ranných osmdesátek. (smích)

Takže problém je, že se producenti stali většími individualisty…
Ne, počkej, nemyslím si, že by to byl problém. Je to prostě něco, co se děje, a je jenom můj problém, že bych tady radši viděl více kapel, které by se tolik nevázaly na kluby a party v nich. Osamocení muži za laptopy kolikrát dělají skvělou hudbu, experimentují a objevují nová zákoutí elektronické scény. Jenom mi od nich chybí něco navíc.

Tak v čem jsou jiné vaše show? S čím se vytasíte v Praze?
Budeme hrát věci z naší připravované desky a možná zahrajeme i něco z té další. Možná se nám do tracklistu dostane song, který nakonec nevydáme. Bude to ještě napínavá jízda.