Bizarní zážitky na cestách (DVA)

Rozhovor jako nahlédnutí do cestovatelských deníků navýsost originální formace DVA, kde o bizarní zážitky není nouze - dětská riot party na ostrově Réunion, zmatení taxikáři a mafiánští pořadatelé na Ukrajině.

Jaké byly původní ambice, když jste zakládali skupinu DVA? Čekali jste, že o několik let později budete koncertovat po celém světě?
On: Měli jsme ambici mít kapelu ve dvou, že třeba budeme hrát koncerty. To byla vlastně jediná ambice. Vyšli jsme z divadelního prostředí, s kamarády měli divadlo DNO, které se potom rozuteklo. V rámci divadla byla spousta kapel, když jsme začali hrát ve dvou a používat elektroniku, první koncerty byly skrze divadelní kontakty.

Ona: Možná první ambice byla, abychom nehráli jenom na akcích u známých, že by to bylo něco konkrétního, se ale říct nedá. Chtěli jsme prostě hrát ve dvou a vymyslet si model, jak by to fungovalo.

Pomohly nasbírané zkušenosti z divadelního prostředí v začátcích?
On: Když jsme předtím dělali divadlo, tak se všechna hudba tvořila akusticky, vůbec se nepoužívala elektronika. Bylo nezbytné hrát na všechno možné.

Ona: Divadlo nás vycvičilo v tom, abychom neměli trému před diváky, když hrajeme na nástroj, na který to neumíme.

Jste známí tím, že zážitky na cestách důkladně dokumentujete. Vybavíte si ještě první zahraniční turné?
On: První turné jsme měli v Polsku, kde jsme hráli s Midi Lidma. Když jsme dřív hráli v zahraničí, byly to spíš jednotlivé koncerty. První větší zahraniční cesta byla, když jsme měli dva koncerty v Rusku. Dost záhy potom, co jsme dali nahrávky na MySpace, nám napsala jedna paní, že dělá festival SKIF v Petrohradu, a ještě domluvila jeden koncert v Moskvě.

Působíte jako pohodáři, kteří si cestování užívají a přežijí jistou míru nepohodlí. Dokáže vás něco naštvat?
On: To naštvání souvisí většinou s únavou. Třeba loni, když jsme byli pět týdnů na Ukrajině, jezdili tam vlakem a autobusy, tak jsme se dostávali do situací…

Ona: … kdy jednotlivě by se člověk nasral, ale ve skupince si z toho musí začít dělat srandu. Potom jsme se některým situacím docela chechtali.

On: Samozřejmě jsme taky byli unavení.

Ona: Člověka malinko naštve, že je někdo nepříjemný, něco nejde zařídit…

On: … nebo nejdou koupit jízdenky na vlak, protože paní je líná kliknout v počítači. Vlastně i tak jsme si to užili.

Ona: Člověk to bere jako exotický zážitek, vždycky jsme taky měli o čem vyprávět. Jaké bylo nejbizarnější místo, kde jste vystoupili?

On: V dobrém smyslu bizarní mi přišlo představení pro školy na ostrově Réunion.

Ona: Hraní pro malé předškolní děti. Byli úplně nadšení. Navíc jsme byli exotičtí, Honza se svou zrzavou hlavou…

On: Nikdo takový na tom ostrově není, že jo. My jsme tam přijeli hrát divadlo a v rámci toho jsme zahráli nějaké naše písničky.

Ona: Děti se strašně rozparádily.

On: Ředitel divadla byl Francouz a všichni ostatní zas místní kreolové, kteří tam byli přivezení někdy v 18. století. Dětí tam byl plný sál a najednou to byla riot party.

Ona: Do té doby znaly jenom nudné divadlo, vozí jim tam nějaké francouzské hry. Tohle byl koncert s divadelními scénkami, v životě nic takového neviděly, začaly drápat molitan ze sedaček a házet po sobě. Strašně je to rozjelo, ředitel divadla z toho byl úplně zkroušený.

On: Potom jsme přišli do sálu, seděl tam zdrcený ředitel, kolem něj hromádky molitanu a on opakoval: „Terrible, terrible.“ (smích)

Ona: Dětem se to strašně líbilo, učitelky byly nadšené a předávaly nám obrázky, co děti nakreslily.

On: Na obrázcích bylo zvláštní, že jsem na nich často neměl vlasy, protože asi neuměly nakreslit zrzavé vlasy… (smích) V negativním smyslu Slavjansk. Hraní na Ukrajině bylo buď úplně divné, nebo úplně skvělé, z extrému do extrému. Třeba v divadle v Charkově to bylo boží…

Ona: Dobré místo, dobrá parta lidí, co dělá nezávislé divadlo.

On: Slavjansk bylo takové divné město, kde všichni působili dojmem, že jsou blázni.

Ona: Měli jsme hrát v nóbl jazzovém baru, takový novoruský zbohatlický styl. Organizátor strašně záhadný… Na Ukrajině se občas dělo, že nebylo poznat, jestli organizátoři jsou osoby, kterých se máme na všechno ptát. Tenhle pořadatel nepozdravil, neseznámil se a akorát nám řekl, v kolik máme hrát. Prostě divně předával informace.

On: Potom nás vzal na procházku městem, které je význačné tím, že jsou tam solné jezera a lázně. V 90. letech tam byla továrna na sůl, která se v důsledku těžby celá sesunula do jezera. V lázeňském parku to vypadalo rozbombardované jako po válce. Často se nám dělo, že nechtěli zaplatit za vystoupení. Už jsme poznali, kde nám lidi lžou, a na tomhle pořadateli to bylo strašně vidět. Měli jsme informaci, že si máme vzít peníze před hraním nebo vůbec nevystoupit. On nám říkal, že nám před hraním nemůže dát všechno, takže jsme si vzali aspoň část a zbytek že dostaneme po koncertě. Od té doby na něm bylo vidět, jak si vymýšlí výmluvu, proč nám nemůže dát peníze. Nejprve se ptal, jak dlouho budeme hrát, já říkal hodinu a čtvrt, on chtěl aspoň hodinu a půl. Během koncert jsme viděli, jak se neustále dívá na hodinky a kontroluje nás.

Ona: Honza na mě, že musíme hrát všechny přídavky.

On: Fakt jsme to zahráli. Po koncertě stejně říkal, že peníze nemá. Tak povídám, vezmi peníze z baru, když tady stojí pivo stovku, peníze mít určitě budete. Nakonec jsme to neřešili, odvezl nás na ubytování a ráno, že nás vyzvedne a odveze na nádraží. Věděli jsme, že lže a ráno tam nebude. Samozřejmě nebyl, tak jsme objednali taxík. Přijel mladý kluk ve starém džípu, kufr měl přidělaný tkaničkou a podobné věci. Říkali jsme mu, že chceme na hlavní železniční stanici… jedeme, jedeme a veze nás úplně jinam. Po všech možných nádraží nám začal tvrdit, že hlavní nádraží neexistuje, ale my tam včera přijeli vlakem. Pak nás zavezl na konečnou k lázeňskému parku, kde stály všude autobusy a řidič byl tak zoufalý, že nás vysadí tady. Chtěli jsme, ať se někoho zeptá na cestu, ale odmítal se kohokoliv zeptat, protože to stejně nikdo neví. Podobně reagoval, když jsme chtěli, ať někam zavolá.

Ona: V tu chvíli přijel autobus, ze kterého vylezl šéf klubu jakoby na výlet, Honza vylítnul z auta, plácl ho po zádech a řekl: „Dej sem prachy.“

On: Šéf byl úplně konsternovaný, ten výraz tváře, nikdy v životě jsem nezažil takové překvapení.

Ona: Otevřel peněženku plnou prachů, zaplatil nám za koncert a poradil taxikářovi, kam má jet. Konečně jsme se objevili na správném nádraží. Řidič taxíku byl tak vykolejený, že si někde zašantročil mobil a vyběhl za náma, jestli jsme mu ho neukradli. Tak jsme ho prozvonili a mobil měl v kapse. (smích) Vnímali jste napětí v ukrajinské společnosti?

On: Lidi tam byli hrozně naštvaní na východě i západě, dokonce i na Krymu. Nedivím se, co se tam stalo… Napětí mezi Rusy a Ukrajinci jsme nezaznamenali, spíše nespokojenost s vládou. Možná v extrémních skupinách existuje, ale v běžné společnosti ne.

DVA patří do stáje bookingové agentury Bumbum Satori. Jakou roli v kariéře kapely hraje Prokop Holoubek? Cítíte se jako jedna velká rodina?
Ona: Znali jsme se původně přes divadla z festivalů a společných akcí. Byli jsme kamarádi a když jsme začali jako DVA, nabídl se, jestli nechceme manažera. Vzali jsme si poměrně dlouhý čas na rozmyšlenou.

On: Šli jsme do nějaké hospody v Hradci, tam si dáme pivo a probereme to.

Ona: Bylo to v hospodě U Prokopa, což jsme zjistili až z lístku. Koupili jsme si dvě piva a chipsy, kde zrovna byla soutěž, vyhráli jsme 50 korun, rovnou zaplatili a dopláceli jenom dvacet dva korun. Hned jsme mu zavolali, že do toho jdeme.

On: S většinou kapel jsme kamarádi, líbí se nám.

Ona: Bylo to super rozhodnutí. Je to taková sekta, rodina Bumbum Satori.

On: My tomu říkáme Prokop's family nebo Prokopův klan. (smích)

Soundtrack k point'n'click adventuře Botanicula výrazně přispěl k úspěchu v zahraničí, mluvilo se o sto tisíci prodaných digitálních kopií a různých prestižních oceněních. Jak se obecně stavíte k počítačovým hrám? Nebráníte se podobné spolupráci i v budoucnosti?
On: Já k nim mám dobrý vztah, ale hraju málo, protože se u toho vždycky zaseknu. Dávám si trochu odstup. Ještě předtím, než jsme začali spolupracovat, jsem byl fanoušek, hrál jsem třeba Samorosta nebo Machinarium.

Ona: Já počítačové hry nikdy nehrála a Amanita Design je zodpovědná, že jsem strávila čtvrt roku hraním na iPodu. Co jsem dřív v pubertě minula, teď je největší žrout času, hraní mě strašně baví.

On: Momentálně pracujeme na další počítačové hře, zase s Járou Plachým, ale víc nemůžeme prozrazovat.

Novinka Nipomo vyšla u amerického vydavatelství Northern Spy Records, dvakrát jste si už zahráli na legendárním festivalu SXSW. Můžete prozradit, jak takový festival probíhá?
On: Pokaždé jsme hráli v oficiálním programu, ale jednou to bylo… Festival funguje tak, že je tam několik tisíc kapel a člověk je tam jako kapka v moři. Nejdůležitější je hrát někde, kde přijdou lidi, kteří se profesionálně pohybují v hudbě. Poprvé jsme tam přijeli a návštěvníci tam byli, ale žádní zahraniční agenti.

Ona: Nebo tam nebyli kvůli nám, ale ostatním kapelám, které vystupovaly na stejné scéně. My jsme tam ani nerozdávali žádné kontakty, jenom jsme si tam zahráli.

On: Podruhé jsme vystoupili v rámci stage Nothern Spy, takže už jsme měli podporu labelu.

Mnoho českých formací mělo zahraniční ambice, které často končily kopírováním aktuálních trendů a českou angličtinou. Věříte, že se situace zlepšuje a vyrůstá nový vývozní artikl?
On: České kapely, které do toho jdou s ambicí prorazit v zahraničí, nemůžou dopadnout dobře. Nebo to může dopadnout dobře, ale je to z mého pohledu neupřímné.

Ona: Takovou ambicí se právě prozrazuje regionálnost, potom to nefunguje. Věřím, že se v posledních letech zvedlo sebevědomí kapel, jsou originálnější a můžou tak zafungovat venku.

On: Potom je jedno, jestli zpívají česky nebo anglicky, protože hudba je sama o sobě dobrá. Není to otázka jazyka.

Jak je to s propagací české hudby v zahraničí?
On: Když jsme byli na SXSW, tak třeba Poláci se na to přímo specializují, kapelám zaplatí letenky, pomůžou jim na místě. Nás podporují některá Česká centra, třeba České centrum v New Yorku nám naposledy zaplatilo letenky do USA, na Ukrajině nebo v Rumunsku to taky fungovalo skvěle.

Ona: Musí to člověk ale hodně oběhat, nemají speciální programy ani tolik peněz.

On: Je skvělé, když se Česká centra pokouší dostat naši kulturu do místních sítí.

Ona: Není to ještě pořád forma podpory, jakou mají Seveřani nebo Británie. Základní je, aby byli vůbec informovaní, že účast na takových akcích je důležitá.¨Potřebné prostředky určitě existují.

On: Nevím, jestli vznikla nějaká státní koncepce podpory české hudby v zahraničí. Možná to dobře funguje v jazzu, ale tam se nepohybujeme.

Na Letní filmové škole jste kromě regulérního vystoupení odehráli také doprovod k němému filmu Bella Donna. Pokud se nepletu, máte za sebou takových představení víc. Převládá dlouhá soustředěná příprava nebo čistá improvizace?
On: K němému filmu jsme hráli už několikrát… Ta příprava probíhá tak, že se na film mrkneme a řekneme si, co by se k tomu rámcově hodilo a podobně. Snažili jsme se podpořit náladu.

Ona: Použili jsme smyčky, které už jsme měli hotové. Když je to jednorázově, nemáme kapacitu, abychom vymysleli všechno komplet nové. Do toho vymýšlíme zpěvy a instrumentální pasáže. V minulosti jsme hráli třeba k Chaplinově Moderní době, která se nám natolik zalíbila, že jsme si to dali do koncertního programu.
Součástí programu LFŠ byl také DJ set, při kterém vlastnoručně připravujete palačinky. Přiznám se, že něco podobného jsem ještě nezažil. Pokus o vlastní kulinářskou show?

On: Před půl rokem jsme djovali v Kabinetu Múz v Brně, ale říkali jsme si, že vlastně nejsme djové, jenom to pouštíme z iTunes, takže by nás k tomu bavilo dělat ještě něco dalšího.

Ona: Palačinky, to byl Honzův nápad, máme takové palačinkové gramce.

On: Akorát scratchování není úplně vhodné. (smích)