Black Coffee Session: Nemůžem slíbit víc, než kolik vybereme

„Když jsem sem šel poprvý, tak bylo zavřeno,“ vzpomíná Fanda Knuth a usrkne. Do Rekomanda chodím nepravidelně, ale o to radši. Na kafe. A pokaždé, když se hrabu deskama nebo listuju knížkama, pouští mi Fanda s nadšením nové video pořadu Black Coffee Session – konceptu, co dali dohromady s kamarádem Lubošem Vackem. Nápad vyzpovídat tyhle dva floutky přišel současně z venku, kmenové redakce i z vlastní hlavy. Za dva roky jim v Rekomandu za hrnek kafe zahrálo plno kapel a jednotlivců, punkrock, country, folk i ska. Žánrové limity abys pohledal, byť jeden jmenovatel zůstává. Koupe se v hrnku, co hřeje a voní a vypráví.

Jak stavíte dramaturgicky Black Coffee Session?
Luboš: Baví – nebaví. Část těch kapel jsou věci, co mám v playlistu na Spotify nebo iPhonu nebo si je pouštím na deskách, co se v Rekomandu prodávaj. Ale není to úplně zatížený tím, co posloucháme.
Fanda: U zahraničních kapel se buď známe s promotérama a snažíme se to řešit přes ně, což je ale častokrát složitější, takže Luboš píše i rovnou kapelám. Blbý je, že já pracuju od-do, Luboš má trochu volnější pracovní dobu, ale taky to má nabitý, a kapely nám to potvrdí třeba ten den v jedenáct dopoledne a my se musíme zařídit, takže já to mám v práci trochu jako vopruz, že mě musí pouštět rychle. Pak přijedeš na místo koncertu a všichni promotéři tlačí a spěchaj, ať netočíme tam a tady, a hlavně ať je to rychle hotový. Většinou zahraniční interprety, který netočíme tady v Rekomandu, děláme dost na punk a ve stresu, rychle to nastavit, něco se posere, lepíme to gaffou, ale zatím to nějak funguje. Jednou se nám stalo, že jsme točili kluka, co mi psal tři měsíce dopředu, přijel sem, sám si to našel a nám se pak nenahrál zvuk. Naštěstí jsme s ním session pak natočili na Mighty Sounds.
Fanda: Já nechci jmenovat, ale když jsme točili The Flatliners, tak jsme se domluvili s kapelou s předstihem, přišli na Sedmičku, kde nikdo nebyl, jen kapela u stolu, tak jsme čekali, než dojedí. Vletěl na nás promotér: „V žádným případě na ně vůbec nemluvte! Támhle je manažer, všechno řešte s ním!“ Tak jsme za ním šli, řekli mu, kdo jsme, a on: „No dyť já vím, támhle seděj, tak to řekněte jim.“ Promotéři jsou někdy... byť teda chápu, že my jsme nějakej zásek, co narušuje program.

Ale v čem se tohle liší od lidí, co před koncertem otravujou s rozhovorem?
Fanda: Asi v ničem.
Luboš: My akorát potřebujeme větší klid a vyhnout se hluku, ale promotér dělá časovej harmonogram na doporučení tour managera a my jsme nějakých třicet až pětačtyřicet minut narušení. Otázka je, jak moc se kapela náma nechá prudit.
Fanda: Většinou funguje líp, když se domluvíš přímo s kapelou, a pokud ta má zájem, klapne to.
Luboš: Akorát jak jsou na turné, tak reagujou dost často na poslední chvíli, takže ti ve tři ráno přijde zpráva, že to daj, jsou volný od pěti odpoledne, ale potřebujou dvě kytary.
Fanda: A třeba jednu levorukou. To se shání dost dobře. A samozřejmě máme kámoše, co jsou schopní vzít za nás jak kameru, tak zvuk, když jeden z nás nemůže. Jsou moc hodný a dělají to zadarmo. Petr Graf, Dominik Žižka, Honza Dvořák, Michal Kukačka, Adéla Švarcová, Vojta Libich, MS team a další.

A když se povzneseš nad lokálnost, což znamená točit sessions tady s domácíma, tak jste byli schopní i vyjet za natáčením BCS, byť jste původně jeli na koncert Hot Water Music, to je skvělá historka. Jak jste málem byli jejich předkapela.
Fanda: Jo, jo. (smích) Bylo to tak, že...My jsme nikdy nikam mimo Prahu a Mighty Sounds nejeli nic točit. My jsme točili The Flatliners v začátcích, což je dodneška naše nejsledovanější video i díky faktu, že nám zahráli tehdy úplně novou skladbu v premiéře pro internet, a ještě akusticky. Když si vygooglíš skladbu Indoors, tak první odkaz je videoklip a hned druhej Black Coffee Session. Jejich zpěvák Chris Cresswell současně hraje druhou kytaru v Hot Water Music, já měl koupenej lístek na jejich koncert v Berlíně a napsal jsem mu někdy v lednu, že se tam chystám a jestli by Hot Water Music nebyli ochotný pro nás zahrát a on odepsal, že mi dá vědět. V dubnu kdy se koncert blížil jsem se připomněl a Chris to potvrdil až asi dva dny před koncertem, což bylo na Luboše už pozdě, takže začal shánět kameramany v Berlíně. Nejdřív to byl nějakej českej kámoš,....
Luboš: Přes jednoho kamaráda jsem dostal nějaký tipy. Nejdřív to byla nějaká slečna, nejsem si jistej jaký národnosti, stoprocentně ne češka, ta ale padla večer předtím a pak ještě nějakej klučina a podle mě to byl španěl...
Fanda: Diego, kterýho ani jeden neznáme a nikdy jsme se s ním neviděli, jenom jsme si psali. A já jsem z toho byl trošku nervózní, ale protože mám rád Chucka Ragana, tak jsme tam jeli a měli jsme bejt ve čtyři hodiny před klubem, že nás vyzvednou a natočíme to. Tak jsem si říkal co se může posrat? Akustický kytary máme, všechno je domluvený, tak možná nepřijde Diego. Najednou šel kolem snědší kluk se stativem, tak jsem za ním šel a byl to Diego. Šli jsme do klubu, security v pohodě, pustil nás do backstage, šli jsme do produkce, tam už na nás koukali trošku divně, ale pak teda vylezl Chris z The Flatliners a říká: „Špatný zprávy, Chuck to nedá.“, a já si nejdřív myslel že to je vtip, tak jsem se smál.
Luboš: Brečet začal až potom. (smích)
Fanda: Pak teda řekl, že to fór není a jestli pro mě může něco udělat, tak jsme se dohodli že natočíme nějakou jeho sólovou věc, s čímž Chris souhlasil a byl hrozně super a vyšel nám vstříc. Zpětně jsem si četl mail, co mi poslal deset minut před čtvrtou, že dali zvukovku a Chuck Ragan se na to necítí, což mi přišlo minimálně zvláštní, s tím že pak jsme natáčeli Chrise a Chuck tam seděl, koukal na nás a vůbec nic neřekl a odešel. Ale Chris byl skvělej a vlastně to dobře dopadlo. Vtipný bylo, že jsme museli čekat, až nazvučej The Flatliners, což byla další hodina a půl zdržení a ten Diego na nás zmateně koukal, jak já a moje holka nosíme akustiky, co jsme jim vezli s sebou na tu session a on furt říkal:“Tak natočíme nejdřív něco venku a pak můžeme točit vevnitř.“ a já to nechápal, co chce točit? „My potřebujeme natočit toho člověka co teď zvučí.“ A pak mu to došlo. „Jo aha! Já jsem si celou dobu myslel že budu točit vás dva!“ Ten vůbec nevěděl kdo jsou Hot Water Music a neznal ty kapely, to byl prostě člověk s kamerou. (smích) Ale je z toho jedno hezký video, no.

V rámci Black Coffee Session děláte i koncerty v Rekomandu.
Fanda: Občas jo, ale málokdy. Poprvé se to netvářilo jako BCS, prostě jsem chtěl udělat koncert Tima Vantola v Rekomandu, protože se mi to líbilo a on souhlasil. Podruhé už mi přišlo hezký to tím zaštítit a psali mi dva kluci, co poskládali z malejch koncertů evropskou tour v podstatě proto, aby se dostali na Mighty Sounds, a měli dva dny před festivalem volno, tak jsem odepsal, že to můžeme udělat tady, ale bude to nenazvučený, s kytarou, přijde dvacet lidí a oni souhlasili. A tak to i bylo. Dělali jsme i Yotama Bena Horina, zpěváka z Useless ID, přijel s Pykerem Lachiverem z Francie a Jonem Snodgrassem, co hraje v Drag the River. Kámoši. Psali mi The Shabs z Jihoafrický republiky, že by tu chtěli hrát na jaře, tak uvidíme. Nechtěl bych tady akce dělat moc často, spíš je to o tom, že když chce někdo pomoct a nás to oslovuje, tak proč ne? Nemůžu jim slíbit nic víc, než kolik vyberu, což bylo pokaždý sto euro. Je to na nich.

Zkrátka se pořád držíte filozofie DIY. Tam, kde to má zůstat.
Fanda: To teda. Když se ještě vrátím k těm The Flatliners a DIY...
Luboš: To bylo nejbizarnější.
Fanda: Tam bylo tolik voserů v jednu chvíli, že jsme to nakonec natočili na iPhone, protože nám přestal fungovat foťák. Když jsme měli lokaci a všechno bylo nachystaný, tak si na lavičku vedle Chrise sednul týpek a začal si balit cígo...
Luboš: Špeka si balil a začal si s někým povídat. A když jsme ho poprosili o klid, že bysme to potřebovali natočit, tak nám řekl, že jemu je po tom hovno, že to je jeho lavička a chce si tam dát brko, když má deset minut volno v práci.
Fanda: Tak jsme se ho ptali, jestli by mohl pět minut počkat, než natočíme jeden song, a von že ne. Tak jsme museli jít hledat jiný místo, což bylo u vchodu do koleje, kde furt chodili lidi a nikdo nepočkal, je tam slyšet bouchání dveří, projíždějící auta a je to natočený na iPhone, kterej pomalinku sjíždí, takže na konci je vidět i rekordér, ale toho si nevšimneš, protože telefon je přilepenej gaffou na stativ. Je vtipný, že takovýhle video má nejvíc zhlédnutí.
Luboš: A Fanda měl zrovna zlomenou ruku, a protože strašně foukal vítr, sundal si šátek a obmotával mikrofon, abychom měli alespoň nějakej zvuk.
Fanda: Říkal jsem si, co si Chris o nás myslí, že jsme za totální amatéry, protože se posralo fakt úplně všechno. Ale byl úplně v pohodě.

Asi je rozdíl mezi tím, když se to posere a když to ty posereš, byť výsledek může být stejný.
Fanda: Kapely s velkým dosahem to většinou neřeší. Tady si sednu, zahraju a jdu. A pak máš kapely, který nikdo nezná a všechno hrozně hrotěj. „Dej mi to poslechnout! Tohle je moc tohle a málo tohle! Nezmasterujeme si to sami?“

Čím myslíš, že to je? Tím, že kapely, co mají za sebou dvě stě koncertů ročně, jsou vyhranější a je to pro ně rutina?
Luboš: Já myslím, že jo. Přijdeš, nějak to zahraješ, těchhle věcí jsem letos udělal sto a řešit to nemusím.
Fanda: Když jsme Chrise točili podruhý v Berlíně, tak jsme seděli na železných schodech, co se celý klepaly, když projel vlak. Říkal jsem mu, že se trochu třese obraz, on jen odpověděl: „Mě je to jedno, je to tvůj pořad, tvoje věc, jak to bude vypadat. Jestli jsi s tím v pohodě, já jsem s tím taky v pohodě.“ Úplně jinej přístup. Jde do toho s tím, že tu session dělá pro nás a je na nás, jak to bude vypadat.

(Velký rozhovor s Lubošem a Fandou z Black Coffee Session hledejte v lednovém magazínu Full Moon.)