Být nad věcí: Hope Astronaut

Postávání u stánků s punči začíná být pomalu fádní, není tedy od věci podpořit i jinou kulturu než tu alkoholovou. Sobotní večer v Jazz Tibet Clubu v Olomouci mohl být navíc zajímavý nejen pro milovníky hudby, ale i pro patrioty. Místní skupina Hope Astronaut totiž křtila své druhé album Someone’s Missing.

Koncert odstartovala kmotra desky, jihlavská písničkářka Žofie Kabelková. Milé verše o lásce a jiných životních situacích zanikaly v bujarých rozhovorech návštěvníků a zpěvačka musela o pozornost bojovat. Na pódiu jí navíc dělalo společnost asi deset mikrofonů připravených na hlavní koncert a jinak pozitivní žena působila smutně a osamoceně. Podle všeho se ale řídí jedním ze svých rýmů: „má to smysl, občas snídat dobrou mysl, aby člověk nezakysl” a nic, ani zapomenutý text nebo akordy, ji nerozhodilo.

Astronauti rozdělili své vystoupení na to, co bylo před novou nahrávkou, a co je na ní. Samotný křest se stal půlítkem mezi oběma částmi. Proběhly děkovačky blízkým a rodinám a fanouškům a všem ostatním (bylo to dojemné, ale to asi má být), dalo se kolovat šampaňské a začalo se zase hrát. Místo v line-upu se našlo i pro cover klasiky od Radiohead No Suprises. Více než zpěv (kvalit Thoma Yorka dosáhnete jen stěží) stojí za pochvalu zvládnuté aranžmá se smyčcovým kvartetem Desigual Quartet. Vtipným závěrem, který zpestřil atmosféru plnou děkování, byl výstup na ukulele frontmana Tomáše Krejčiříka, se kterým jsme udělali rozhovor.

Dnes vydáváte druhé album Someone’s Missing, ale pořád přemýšlím, co vlastně znamená název Hope Astronaut.
Je to „astronaut naděje“. A není za tím žádný konkrétní příběh. Když jsem to vymýšlel, chtěl jsem vzletný název, nad věcí, a to právě astronauti jsou, můžou vidět věci z velkého nadhledu. Zároveň jsem tam chtěl mít i slůvko naděje. A nemyslím si, že je podstatné, aby za názvem kapely byl příběh. Spousta skupin to má podobně, třeba Smashing Pumpkins – bláznivý název, dvě slova, takhle jsem to chtěl taky. Později jsem objevil fotky, na kterých mám asi půl roku, sedím na pohovce, v ruce žmoulám bambulku od svetru a vedle mě leží nafukovací astronaut – to je docela vtipné. Možná jsem si na ten okamžik podvědomě vzpomněl, i když si to už vůbec nepamatuju.

„Naději“ trochu posunu a dostanu se ke slovu „doufat“. V co doufají Astronauti, přišly s novou deskou nové ambice?
Jsem teď hlavně rád, že se na její tvorbě podíleli Tuomas Hakkarainen a Dan Václavek a že se nám Someone’s Missing podařilo vydat přes distributora Indies MG a dostane se i do hudebních obchodů. Sice cédéčka prodáváme převážně na koncertech, ale je fajn, že jsme teď takzvaně pod značkou. To, že tahle spolupráce vyšla, pro nás dost znamená. A ambice… Hraní nás baví, ale když jsme do nového alba investovali tolik času, energie a v konečné fázi i peněz, tak bychom chtěli, aby se nám to nějakým způsobem vrátilo. Přejeme si spoustu dobrých koncertů, se kterými budeme spokojení my i jejich návštěvníci, a taky aby si fanoušci třeba koupili album a naše hudba se dostala víc mezi lidi. Nemáme to tak, že bychom šli střemhlav do nějakých výšin, všichni máme svá zaměstnání a jiné povinnosti. Kapela je naše společná láska, jsme jako rodina. Těší mě, že spolu řešíme i další záležitosti než jen ty hudební.

Říkal jsi, že deska půjde i do obchodů. V současné době ale prodej nosičů a u nás ani MP3 není nijak závratný a hudba se prodává spíš díky koncertům. Neuvažovali jste, že byste Someone’s Missing nabídli volně ke stažení?
Toho, co jsme vytvořili, si cením. Lidi si zvykají, že koncerty a desky bývají zadarmo, a to podle mě není úplně dobře. Můžou si to dovolit známé kapely, ale těm menším se musí počáteční investice vrátit. Z prodeje první desky jsme mohli zafinancovat tu druhou, kdybychom ji neprodávali, druhé album ani nevznikne, protože bychom na něj zkrátka neměli. Co se týče distribuce hudby v MP3 – cédéčka jsou už bohužel téměř mrtvý formát, ale na dobrých koncertech si je pořád rád koupím. Můžu si je nechat podepsat, osobní kontakt ti nic nenahradí. Taky jsou pro mě takový artefakt, něco hmotného s hezkým obalem, má to pořád něco do sebe. Ne jako skladba, kterou si stáhneš. Do budoucna uvažujeme, že Someone’s Missing vydáme i na vinylu.

Už jsi zmínil vydavatelství Indies MG, pod kterým nyní vycházíte. Jak došlo k této spolupráci?
V září jsem oslovil Miloše Grubera, který před třiadvaceti lety založil spolu s Milanem Pálešem brněnské vydavatelství Indies Records, a jemu se naše hudba líbila a řekl, že nám může pomoct s distribucí nové desky. Včera mi psal, že její výsledná podoba se povedla, čehož si vážím. Album ale jinak vydáváme pod nově vznikajícím labelem Semetrika Records.

Na dnešním koncertě vám předskakovala písničkářka Žofie Kabelková. Proč právě ona, máte nějaké společné hudební plány?
Žofky jsem si poprvé všiml někdy po roce 2003, kdy vydala desku Žiju. Líbí se mi její hlas i texty. V podstatě mě v začátcích inspirovala, i když těch vlivů bylo samozřejmě více. Asi čtyři roky zpátky jsme se sešli na společném koncertě a od té doby se občas různě vídáme. Ke společným plánům – možná až zase napíšu nějakou píseň s textem v češtině. A jinak si s ní vždycky rád zahraju.

Na pódiu vás bylo deset, vystoupilo s váma ještě smyčcové kvarteto Desigual Quartet. Máte v plánu v této sestavě odehrát více koncertů?
Nám se kapela poslední dobou dost rozrůstá, začínali jsme ve čtyřech a teď už je nás šest, protože přibylo violoncello a saxofon. Přál bych si ještě, aby nás časem doplnila trumpeta, ale zatím je to ve fázi hledání. Ne že bych to chtěl tlačit na počet členů, spíš zkoušet jiné cesty a další desku zase udělat trochu jinak, pracovat s dechy, které se do některých nových skladeb hodí. A co se týče smyčcového kvarteta, říkali jsme si, že ve skladbě To My Lungs musí smyčce znít, a tak vznikla spolupráce s Desigual Quartetem. S námi však vystoupili asi jen dneska – chtěli jsme, aby to na křtu znělo jako na cédéčku. Jezdit na koncerty v desetičlenné sestavě, to je logistický i finanční oříšek.

Prý vycházíte ze zahraničních kořenů. O které vlivy se jedná a jakou hudbu posloucháš aktuálně?
Každý z nás má trochu jiné vlivy a poslouchá různou muziku, takže do Hope Astronaut vnáší každý člen něco svého. Pro mě všechno začíná tím, že vezmu do ruky kytaru. Předtím, než jsem začal skládat vlastní písničky, jsem prošel i punkovými a indierockovými kapelami. Například hraní v Beeline pro mě byla velká zkušenost. Potom jsem ale přešel k akustice. Co mě k tomu nakoplo, byl rozhodně olomoucký koncert Glena Hansarda v roce 2005. Přišel jsem do Jazz Tibet Clubu a bylo vyprodáno. U vstupu si mě všiml Glen a zeptal se mě, co tam postávám a proč nejdu dál. Řekl jsem mu, že bych chtěl, ale že už nejsou lístky. Nakonec mě protáhl zadním vchodem. Po koncertu jsem nechápal. Na pódiu byl jen jeden člověk s kytarou a úplně mě to dostalo. Tenhle zážitek mě přivedl k dalším irským písničkářům, které jsem pak různě potkával, ať už je to Mark Geary nebo Brendan O’Shea. Zjistil jsem, že přesně takovou hudbu chci dělat, že jsem se v ní našel. A co poslouchám teď? Poslední půl rok jsem řešil hlavně desku, ale pár muzikantů jsem objevil. Hodně se mi teď líbí zpěvačky Birdy, Andreya Triana nebo Laura Marling a taky Grey Reverend, což je sólový projekt písničkáře L.D. Browna.