David Vo Tien | Články / Reporty | 19.02.2014
Neděle, 18. února 2014 léta páně. Je noc. Vítr ohýbá větve stromů do ohyzdných pařátovitých patvarů. Nebo se odněkud z kopce valí hromada brambor do nicotné tmy. Je vůbec možné vybrat ještě více zneklidňující zvukovou kulisu pro zahájení černě-kovového dekadentního pásma, než jak to předvedli Lezok? Při zadání jména skupiny do vyhledávače je pravděpodobnost nalezení relevantních výsledků menší, než kdybyste hledali Les Légion Noires. Na ty, ať už záměrně či nikoli, upomíná především lead kytara svým naříkavým zvukem a jednoduchými repetitivními vyhrávkami a zpěvákův jedovatý skřek. Hypnotická krajina dvou, možná tří skladeb naštěstí nebylo pro nezasvěceného posluchače výletem do Vortexu tápání, a to především díky kompozičně zdařilým návratům k nosným tématům. I přesto byla z hudby Lezok patrná složitost v duchu výjevů USBM jako Krallice či Weakling. Z kavárny Na půl cesty se stala katedrála, a bude potřeba ji znovu vysvětit. Kvlt bez patetického chvástání.
Po Lezok přiběhla smečka neurotických vlků Got a Wolf a nasekala všechno dříví, kterého se celou zimu nikdo ani nedotkl. Chaotický hardcore berserk se značně zchátralým duševní zdravím, někde mezi ranou Norma Jean a Botch s občasnými záchvaty nepředvídatelného „matematického“ vzteku, který by udělal dojem i na takové šílence, jakými jsou Heavy Heavy Low Low. Rány basákových pěstí do činelu, kterými se uklidňoval mezi písněmi, by je možná i vylekala. Po sekyrce zbyla jen čepel. Topůrka se vlci nažrali.
Madame de Montespan zemřela. Dědicové za jmění, jež jim odkázala, nechali zbudovat katedrálu. Vyžádanou tmu v kavárně protínalo světlo dvou obrovských svící. Na kytarové bedně ležela kadidelnice s myrhou. Čtyři černé košile. Rodinné stříbro tradice francouzského screama je v tvorbě Cathedraal patrné spíš jen v dozvucích, kdy zpěvákovo hořekování zní, jako by měl srdce v kusech šrotu. Jejich dlouhé atmosférické skladby se zádumčivými riffy tíhnou více k post-metalu a nutno podotknout, že nasypané pasáže zní jako hořící chrám boží. Na nahrávkách to rozhodně není tak zlověstný black metal. Dojde i na mačkání neviditelných pomerančů, se kterým ještě před Darkthrone přišli Skinny Puppy. Ale o tom jindy.
Cathedraal (fr) + Got a Wolf + Lezok
16. 2. 2014, Café V lese, Praha
foto © xMartinezz Photographyx
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.
Filip Peloušek 22.10.2024
Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“
Mišo Berec 22.10.2024
Unravel naberá naživo silné rozmery, kataklyzmatický zvuk gitár a synthov, sample a rytmy Jiřího Bendla vytvárajú pocit niečoho nadpozemského a vy tam chcete naskočiť tiež.
Akana 21.10.2024
Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.
Jiří V. Matýsek 20.10.2024
„He's a ghost, he's a god / He's a man, he's a guru,“ zní verš z Red Right Hand. Nick Cave přijel dobře naladěn.
Veronika Miksová 17.10.2024
Přiřítila se okostýmovaná banda v dámských šatech, vyšívaných kabátech a objemných kožiších a spustila kombo free jazzu, tonálních experimentů a vlastních verzí moderní klasiky.
Martin Šmíd 16.10.2024
Wilson je s paličkami nastražená nad soupravou s ďábelským úsměvem na tváři, v níž se lesknou dva zlaté zuby. Ona ví, co přijde.