Screamo není jen Francie. Švédsko není pouze d-beat

V době kdy jsem nejvíce propadl švédskému screamu v čele s The Hope and the Failure, bylo zjištění, že už dávno pět let nehrajou, rána, se kterou nebylo možné počítat, natož ji ustát. Zlomyslnost načasování k tomu ještě přihodila konec Jelení. Nebyl jsem tam každý večer, ale podle Fugazi v uších nebo z beden na baru bych tam došel vždycky, třeba i se zavřenýma očima. Nebo podle švédských srdcebolných kapel. Příliš velký kříž na jedna bedra. „Rád si pamatuju věci po svém. Jak jsem si je zapamatoval, ne nutně, jak se staly.“ Jenže čím starší vzpomínky jsou, tím víc se vzdalují událostem, podle kterých se formovaly.

Viděl jsem Pesanteur spolu s If Footmen Tire You, What Will Horses Do? Vím, že to byl nejlepší koncert na světě. Nepamatuji si proč, nevybavuje se mi jediný pocit, nevím, s kým jsem tam byl, vím ale jistě, že je spolu už nikdy neuvidím. Pamatuji si zbytečný detail – kytarista i basák měli na kytarách obrácený kříže. Kromě nostalgie provází screamo kapely jepičí život. Jediný Suis la lune to drží spolu od 2005. Vidina lepších zítřků, jednou z nich byl vznik Heart on My Sleeve, kde si hodlá ještě víc vykřičet hlasivky Ina z The Hope and the Failure.

Druhý koncert na turné s Totem Skin a Ina už se omlouvá, že ztratila hlas. Zlomyslnost načasování. Jenže screamo není o tom přehrávat podle metronomu skladbu od skladby. Je to jako šroubovákem do stehna, až na dřeň, vykřičet si plíce, křičet názor, konfrontovat, mluvit, nadšení, pokora. Nemůžeš hrát víc jak půl hodiny a hodit srdce na podlahu. Nejsem si jistý, proč byl švédský skramz vždycky načichlý bouřema typickýma pro poštovní rock. Nejspíš za to můžou Suis la lune a hlavně Japonsko. Na kytaristech Heart on My Sleeve byl znatelný, viditelně i slyšitelně, vliv Mono, divoký zdelayovaný tremola, Takaakira a Yoda hadr. Fanoušek, co si půjčil majk a odeřval část songu, bylo razítko s certifikátem.

Got a Wolf. Asi nejlepší pocta a worship chaotického hardcore, co jsem u nás slyšel, a hlavně viděl. Nemá cenu vypisovat, komu všemu vzdávají hold. Zběsilý protirytmy, neurotický komplikovaný riffy, basa jak dynamit. Totální nálož zahraná naprosto samozřejmě, s ničivými účinky. Škoda že potřebujeme zvučný jména z ciziny, aby nás to dotáhlo na koncert. Totem Skin se s tím vůbec neserou. Poslední deska navnadila na náladotvorný výprask, místo toho nastal d-beat sekec s jasným švédským oparem. Totem zapíchnutý v zemi, v klidu, nikam se nehne. Chyba lávky, tyhle vikingové nevydrží v klidu stát, ani když vybrnkávaj něžnosti na kytaru. Kytaristu bojové skákání stálo kabel, čehož si zpěvák připravený celý set na pořádný mosh všiml, až když přestala hrát rytmická sekce devastace. Dva vokály, jeden víc nařvaný, druhý víc havran, připomínaly švédský prasopaly ještě víc. Po pár válech konec. Naděje, že zahrají nejdelší a nejsilnější skladbu, se rozplynuly. Nakonec je stejně příliš atmosférická na to, aby ji mohli hrát na koncertech. S jejich krvelačným nasazením by pravděpodobně vyzněla jako You Suffer od Napalm Death.