Černý muž v bílém světě (Michael Kiwanuka)

Forum Karlín se pomalu zaplňuje, využívám příležitosti a mířím do první řady. Následně se ohradí dáma v černém, že hlídá místo kamarádovi. Couvám o krok dál, načež mě on vyzve, ať se o první řadu podělíme. Na Michaela Kiwanuku přece nechodí nekamarádští lidé, napadá mě. Amelie Siba nesměle pozdraví a pokouší se okolo sebe vybudovat intimní atmosféru, kterou jí rozboří doprovodná kapela. Efektivně vystavěné aranže v obří hale obstávají. O čem mluví do mikrofonu zůstává tajemstvím. Možná je zaskočená davy pod sebou, nicméně publikum je k předkapele nesmírně velkorysé.

Podsaditý muž v kostkované oranžové košili, z ohromných vlasů má upletené malé dredy, se chopí kytary s přilepenou růží až poté, co nastoupí všichni z jeho kapely, která spolu se dvěma vokalistkami rozvíří příznačnými repetitivními tóny prostor mezi ní a publikem. Těžko říct, jak zaplnil Kiwanuka Forum z dálky, z první řady bylo možné vnímat jeho pokoru a zvláštní hráčskou samozřejmost, která z jeho osobnosti vyzařuje.

S jeho příchodem se ansámbl ztiší, jako by si dávali navzájem slovo. Dynamika, která se bude během koncertu mnohokrát opakovat. Jemné tóny a kývavý rytmus songů, místy chraplavý hlas Kiwanuky, neopakovatelný soulový projev, jehož podobu neodmyslitelně doplňují doprovodné vokály, nositelky silných emocí. Za jejich místy nepochopitelně plné výšky a extrémní hlasové polohy je publikum odměňuje živelným potleskem. Neubráním se lehce závistivé myšlence, tohle umí jen Afroameričanky.

fotogalerii z koncertu najdete tady

Sál je nadšený, dva roky všichni čekali, až koncert proběhne, a Kiwanuka si je toho dobře vědom. Po pár písních děkuje, že přišli, a vyjadřuje radost z toho, že může opět stát před tak plným sálem. Mezi ním a lidmi se vytváří milé pouto, všichni zpívají s ním a mají pocit vítězství, vydrželi, přečkali špatné časy. Kontrastně vůči celkovému dojmu působí disco koule vévodící poli několika kruhů na pozadí, od nejmenšího po největší. Jenže když zazní dynamické „I´m black man in white world,“ proměňuje se song v nadupanou taneční skladbu, koule dostává prostor a už z něj neuhne. Stává se z ní měsíc koncertu, středobod, kterým je ve skutečnosti malý muž pohupující se s kytarou. Jako by se usmíval, zpěv cedil skrze zuby, až si nejsem jistá, že dolehne do posledních řad. „One more night till the morning“ mě provází až do metra, kam si odnáším zážitek, ve který jsem doufala.