David Vo Tien | Články / Reporty | 02.11.2014
Před sebou laptop, před laptopem tma, ze které vykukují zvědavé oči. Hlas z intra ve mně vyvolává pocit, falešnou vzpomínku. Jako když se po letech vrátíte do rodného domu, vidíte mámu vařit nedělní oběd, tátu, jak se dívá na televizi, ale ve skutečnosti máte před sebou jen omšelý nábytek přikrytý igelitem. A všude prach. Tepající kopák vykopne dveře do obýváku, distorzované činely se tříští ve smyčce, která zní, jako by byla přeseknutá v půli. Rachot hajtky sevřené ve zmrzačené době, zrychleně kulhajícím rytmu. Freddy Ruppert vyhnal melodii do exilu. Kulminuje hluk, co se kýve monotónně dopředu, dozadu. Směr, který naruší gradace, která ale vede spíš k implozi, vyznívá do ztracena. Nečekané a předčasně utnutí. Ejaculatio praecox. Konec. Poněkud rozpačitý.
Žánr pinku eiga rozhodně není pro každého, totéž platí o hudbě Xiu Xiu. Prvky exploatace, softcore pornografie (jak Japonci hezky říkají: roman poruno, což je přepis pro výraz romance pornography) a důmyslné zobrazování nahoty, vynucené japonskou cenzurou (všichni to už dneska údajně ví, ale v Japonsku není možné ani v pornu zobrazovat genitálie, takže jsou rozpolygonované/vykostičkované). Takže proč se nová deska jmenuje Angel Guts: Red Classroom, tedy Tenshi no harawata: Akai kyôshitsu, podle druhého dílu série Tenshi no harawata? Stejně tak se můžeme ptát: Proč se Angela v klipu Dear God, I Hate Myself nutí ke zvracení a na samém konci směřuje svojí žluč na Jamieho, který si celou dobu poklidně uždibuje z čokoládové tyčinky?
Je to tak trochu rituál. Ostatně předtím, než začnou hrát, provádějí složitou změť pohybů, co vypadá jako vzájemná výměna energie nebo taky jako motivační gesto, které má každý správný tým. Angela Seo před sebou tentokrát nemá klávesy, ale část bicí sestavy – virbl, kotel, hajtku, crash a pad na samply; na kterou hraje vestoje. Pokud Jamie Stewart založil Xiu Xiu s tím, aby to všechno ze sebe „vytancoval“, patrně to platí dodnes. Extatické pohyby podtrhují každý úder, slovo, melodii. Pohybové divadlo, občasné pohyby jak z baletu, neustálý pohyb, tenze. Zpívá a mlátí do elektronického činelu, který je tak zefektovaný, že zní, jako by vězel v útrobách tankeru. Bicí automat dvojici neúprosně žene. Kulometné palby dvojích paliček. Cinkání zvonečky, kterými jinak buddhističtí mniši svolávají k večeři. Melancholie a naléhavost songu Ian Curtis Wishlist vykračuje dál za čáru snesitelného, ne že by to byl rachot, ale děsivost skladby dýchá na krk. Sex, smrt, smutek, láska. Xiu Xiu.
Xiu Xiu (us) + Freddy Ruppert (us)
31. 10. 2014, Strašnické divadlo, Praha
Tomáš Jančík 15.12.2024
„Jako pes, pes,“ ozývá se šeptem z publika. Švejdík přichází přes červeně nasvětlené pódium a hlasům jejich slova oplácí.
Viktor Hanačík 11.12.2024
Monumentální klenby připomínají sakrální chrámy. Čtyři reproduktory v rozích a čtyři výkonné lasery na vysokých stativech...
Viktor Palák 08.12.2024
Střih, více než deset let poté vyprodávají oba hudebníci Archu a koncert znovu začíná Bargeldovým žlučovitým máváním směrem ke zvukaři, který nejprve nemá svůj den.
Richard Michalik 03.12.2024
Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.
Michal Pařízek 30.11.2024
Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.