Veronika Havlová | Články / Reporty | 31.07.2023
Další den, kdy vydýcháváme (sály) pro film. A občas musíme chvilku vydýchávat film, třeba pokud se nám konečně podaří vidět Kočár do Vídně, jehož konec nám dech vyrazí. Další situační variace letošního motta Letní filmové školy se mi už vymýšlet nechce, hlavně protože mám plnou hlavu maskulinity.
Za poslední dva dny jsem si užila nejrůznějších podob mužnosti, mužství, machismu, ironického machismu i prostého kokotismu. V Grlićově Hraniční hlídce se drsná komedie z prostředí (samozřejmě pouze mužské) pohraniční jednotky překlopí ve stylu pořekadla hračky plačky do prorocké tragédie. V gruzínské Velké přestávce zase vidíme, že gruzínští chlapi řeší třináct let zasutá traumata ideálně mlčením, chlastáním a závěrečným všeobjímajícím odpuštěním, pravda trochu hořkosladkým.
Díky sekci věnované Howardu Hawksovi můžeme obdivovat etalon bílého heterosexuálního starosvětského chlapáka v podobě Johna Waynea a podléhat nezpochybnitelnému kouzlu Humphreyho Bogarta. Jeho typ přirozeně sebejistého chlapíka, který se nakonec vždycky postaví na správnou stranu a zvolí si tu nejproblematičtější a nejzajímavější z (doslova) nabízejících se žen, myslím bez problémů projde i přísnými nároky woke sněhových mileniálských vloček nebo jak se teď říká lidem, kteří netráví většinu volného dne hejtováním každého, kdo někam obsadí černošského herce. Rozhodně nejsem z těch, kteří trpí nostalgií po starých dobrých časech, které nota bene vlastně nikdy v takové podobě neexistovaly. Ale bogartovský hrdina člověku nejen v hradišťských ulicích občas chybí. Obzvlášť když se po filmu setká s mistry flirtu, kteří mu pošeptají, že je slušná osmička, případně rovnou houknou: „Čekaut prsa!“
Jak jinak reagovat na návaly nostalgie po zašlé mužné eleganci v kombinaci se znechucením z takzvaně normálních chlapů než si zajít na koncert PSH. Sice bylo trochu komplikované dostat se na místo samé, protože po náměstí zrovna projížděla kolona vytuněných auťáků, jejichž řidiči hlasitě troubili, ještě hlasitěji túrovali a úplně nejvíc z toho řvala touha po tom, aby na ně svět konečně připlácl nálepku POŘÁDNÝ CHLAPÁK. Svým způsobem to ale bylo super intro k vystoupení tatíčků české hiphopové scény. Sledovat Oriona a Vladimíra 518, kteří jakožto usedlí pánové středního věku a etablované hvězdy mají všechny ty namachrované maskulinní pózy na háku a jen si to všechno s jemným odstupem užívají, bylo hrozně osvěžující. Dokonce i to sahání do rozkroku člověk Orionovi nejen odpustí, ale vlastně mu připadá „cute”. Takhle ostatně jedna z hrdinek Velkého spánku opakovaně označuje Marlowa/Bogarta, zatímco jiná mu zase občas připomene, že moc nevyrostl. Ať tak nebo tak, rozhodně je to ten cutest chlapák z letošního panteonu Filmovkových hrdinů.
A co ušní červ pro tento den? Samozřejmě track věnovaný nejlepšímu televiznímu pořadu všech dob. A to je jaký? Vim já? (PSH!)
(Generické maskulinum bylo použito úmyslně a nebylo při psaní tohoto sloupku ani v nejmenším poraněno.)
Tomáš Jančík 15.12.2024
„Jako pes, pes,“ ozývá se šeptem z publika. Švejdík přichází přes červeně nasvětlené pódium a hlasům jejich slova oplácí.
Viktor Hanačík 11.12.2024
Monumentální klenby připomínají sakrální chrámy. Čtyři reproduktory v rozích a čtyři výkonné lasery na vysokých stativech...
Viktor Palák 08.12.2024
Střih, více než deset let poté vyprodávají oba hudebníci Archu a koncert znovu začíná Bargeldovým žlučovitým máváním směrem ke zvukaři, který nejprve nemá svůj den.
Richard Michalik 03.12.2024
Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.
Michal Pařízek 30.11.2024
Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.