Veronika Havlová | Články / Reporty | 01.08.2023
Upršený úterek v Hradišti opět výrazně připomněl Karlovy Vary. Jak řekl milý pan taxikář, který nás večer zachránil před ještě větším promoknutím: „To já vím, že v těch Karlových Varech se to pořád motá, ale tady to nebývá.”
Právě při dešti je krásně vidět, jak Filmovka možná trochu bezděčně počítá se sluncem a horkem. Ve vzpomínkách na Facebooku mám z minulých let samé prosluněné fotky. Studené nápoje, modrá obloha, povalování na trávě, lidi ve slunečních brýlích, celodenní pouliční párty, kterou po setmění doprovází zvuk cimbálky z Vinného stanu.
Úterý ale probíhalo ve znamení přikrčeného přebíhání mezi kinosály a kavárnami, kolem stánků, které byly buď rovnou zavřené, nebo aspoň působily sklesle a uplakaně. Ve frontách, kde panuje vesměs prosluněná pospolitost, vládla vlhká, do sebe uzavřená zachmuřenost. Lidé zababušení do ručníků a choulící se pod deštníky, protože na LFŠ většina front na filmy stojí pod širým nebem, si pro sebe sumírovali stížnosti, jimiž v suchu a bezpečí kina zahrnou na sociálních sítích pořadatele, kteří nejen že dělají všechno blbě, ale i to slunce někam zašantročili. A koncert cimbálky byl pro nepřízeň počasí zrušen.
Když se ve vás nahromadí frustrace, chce se vám křičet. Mně teda určitě. Na druhou stranu jsem typickou obětí slušňácké výchovy, takže se snažím nekřičet jen tak někde, abych náhodou nerozrušila slušné občany. Proto mi v takových chvílích vyhovují filmy, kde se vykřičí aspoň jejich hrdinové a s nimi v zastoupení tak trochu i já. V tomhle ohledu často vzpomínám na scénu z Fosseho Kabaretu, v níž Sally dotáhne slušňáckého Briana pod viadukt, kde mu ukáže, jak se dá při přejezdu vlaku krásně vykřičet.
Letos jsem na filmy, kde by postavy dostaly příležitost pěkně se vykřičet, nějak neměla štěstí. Když nepočítám němé Cikány, kdy z plátna křičí jen vypjaté výrazy tváří trpících hrdinů, skutečný křik si hrdinové, respektive hrdinky užili jen dvakrát. V čečenském filmu Klec hledá ptáčka se mohly dvě hlavní hrdinky, dospívající kamarádky, z plna hrdla vykřičet, kdykoli jen vyběhly za vesnici. Rozlehlá pustá krajina zdánlivě bez konce může působit děsivě, ale zase dává příležitost vypustit ze sebe přetlak emocí. Takové scény je osvobozující i jen sledovat na plátně.
Podruhé si hlavní postava nejen mohla, ale i musela zakřičet ve filmu Tmání dlouholetého dramaturga VR sekce Letní filmové školy Ondřeje Moravce. Což bylo o to zajímavější, že tou hlavní postavou je vlastně „divák”. Filmy ze sekce virtuální reality se dost vzpírají popisu, minimálně je obtížné používat na ně výrazy, které patří k „normálním” filmů. Dá se ještě mluvit o divákovi, když jste daleko spíš účastníkem filmu a někdy dokonce jeho aktérem? Ondřejův film je tak trochu nahlédnutím do jeho mysli, která se léta potýká s klinickou depresí. A taky možností vyzkoušet si hlasovou terapii, která samotnému autorovi pomáhá. Abyste Tmáním prošli, musíte používat hlas jako ovladač.
Někdy stačí jen silně vydechnout nebo udělat pšššt. Jindy ale musíte opravdu křičet, opakovaně a intenzivně. Abyste si představili, v čem spočívá zvláštnost takového zážitku. Spolu s dalšími devíti lidmi sedíte v malé místnosti, každý ve své otáčecí židli. Obsluha vám pomůže s nasazením brýlí a sluchátek, vy si vyberete a spustíte jeden z deseti filmů a od té chvíle se ocitáte ve svém zvláštním časoprostoru. Nicméně když i jiní lidé vyberou právě Tmání, slyšíte je taky křičet, protože sluchátka netěsní dokonale. Jejich hlasy přicházejí z toho jejich zvláštního časoprostoru, který v tom vašem nemá místo. Bylo to opravdu zvláštní. A hrozně zajímavé. Při odchodu se mě jeden pán ptal: „Co to bylo za film, jak jste u něj všichni křičeli?” Pokud byste si chtěli taky zakřičet a nemáte poblíž vhodný viadukt, zkuste Tmání. Po Filmovce máte možnost do 30. září v pražském muzeu NaFilm.
A jaký je ušní červ na dnešní den? Přece Město od skupiny Precedens.
Letní filmová škola
28. 7. – 3. 8. 2023
Uherské Hradiště
web festivalu
foto © Veronika Havlová
Tomáš Jančík 15.12.2024
„Jako pes, pes,“ ozývá se šeptem z publika. Švejdík přichází přes červeně nasvětlené pódium a hlasům jejich slova oplácí.
Viktor Hanačík 11.12.2024
Monumentální klenby připomínají sakrální chrámy. Čtyři reproduktory v rozích a čtyři výkonné lasery na vysokých stativech...
Viktor Palák 08.12.2024
Střih, více než deset let poté vyprodávají oba hudebníci Archu a koncert znovu začíná Bargeldovým žlučovitým máváním směrem ke zvukaři, který nejprve nemá svůj den.
Richard Michalik 03.12.2024
Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.
Michal Pařízek 30.11.2024
Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.