Anna Mašátová | Články / Reporty | 21.07.2013
Pokud jste se po uplynulé noci uvedli do použitelného stavu, tedy zručně zamaskovali kruhy pod očima, z vlasů odstranili neidentifikovatelné podivnosti a smyli prach ve vybojované sprše v kempu, můžete směle vyrazit na poslední den Colours. Vzhledem k tomu, že je na festivalu asi čtyřicet tisíc lidí, vychází nám jednoduchým počtem asi dvacet tisíc žen. A při pohledu na line-up by se dalo předpokládat, že i trochu více, neboť nejen po hudební, ale i vizuální stránce je to festival pěkný. Sigur Rós, Asaf Avidan, Damien Rice, Woodkid, Bonobo, Jamie Cullum, Devendra Banhart. Chlapi, které můžete okukovat, rozplývat se dojetím, a když budete mít štěstí - a interpret překoná dočasnou slepotu z pódiových světel -, možná budete obdařeny i úsměvem. Být dívkou (matkou, babičkou...) na festivalu má své výhody i úskalí. Kupříkladu ochranka u vchodu vás povětšinou nešacuje jako potenciálního teroristu, maximálně ohmatá zavazadlo, poptá se na zbraně. Netuší někdo, kolik lidí se už přiznalo, že má v chlebníku bouchačku?
Pak zbývá udělat zásadní rozhodnutí, zda se vydat doleva k hlavnímu pódiu nebo doprava k menším scénám, případně co si cestou (ne)koupíte. Stánky oplývají jídlem a pitivem snad z celého světa, lákadel fůra. Vlna neužitečných blbin k festivalům patří a je úplně jedno, jak stupidní vám budou připadat svítící náramky, etnické šmuky a batikované nesmysly den poté. Ať žijí suvenýry. Balvany před hlavní scénou zmizely, konečně se dá chodit bez vytí bolestí na každém kroku, ačkoliv na chození v podpatcích, jako to bývá k vidění na Berlin festivalu, to není a asi nebude. Stačí se vydat na některou z postranních cest a struska je zpět.
Vynález vratných kelímků je geniální a činí z Colours mnohem příjemnější místo. Nejen že nemáte plast po kotníky, navíc se nikdo nesnaží házet pivo kamkoliv, ať už na kapelu nebo jen tak z rozmaru kolem sebe, počet polití tekutým chlebem se rovná nule. Čistota příkladná, kéž se stane standardem všech festivalů. Mírné problémy jsou s orientací. Nebylo by špatné nechat vyrobit do areálu pár velkých map, plánky do ruky jsou sice fajn, ale často se ve festivalovém veselí ztratí. Viditelnější šipky a rozcestníky by byly užitečné, obzvláště ty na toalety/vodu/sprchy. Vůbec by bylo dobré mít toiky blíže hlavním scénám, jinak hrozí, že jakmile se je jednou vypravíte hledat, a to především v noci, prošvihnete půlku koncertu, i kdybyste byl členem klubu českých turistů. Snad ani nedomýšlet, jak se řeší pod rouškou noci akutní případy. Dvanáct oficiálních scén odrovnává uši smysluplným programem, proč však musí člověk odolávat diskoškám z komerčních stánků, jasné není.
Příjemným bonusem ke vstupence jsou slevy na kulturní vyžití v okolí Colours. Zoo, hornický Landek park, hojně využívaná půjčovna kol. Za zážitky však nemusíte z Colours vytáhnout paty, ocelové město stojí samo za důkladnou prohlídku. Galerie Zdeňka Sklenáře letos uspořádala minivýstavu současného českého umění, takže si přímo pod věží můžete prohlédnout třeba Bad News Krištofa Kintery – mimochodem pro děti nejděsivější exponát jeho loňské pražské výstavy. Navíc mají Colours k dispozici architektonický skvost bývalého plynojemu, citlivě přeměněného architektem Pleskotem v multifunkční prostor s chrámovou atmosférou. Díky rezervacím zmizel chaos a davová psychóza, pokud se snažíte, do Gongu se dostanete. Padesátikoruna za rezervaci je sice diskutabilní, ale za koncerty v plynojemu bezesporu stojí. Suma sumárum. Unikátností místa i line-upu u nás Colours nemají konkurenci, ale prostoru ke zlepšování je ještě dost.
Colours of Ostrava
20. 7. 2013, Dolní oblast Vítkovic, Ostrava
foto © Barka Fabiánová
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.