Lepší Barvy aneb smíření po letech (Colours of Ostrava 2013)

Colours překvapily, a tak budou po zásluze pochváleny. Vylepšily se organizačně, programově i dramaturgicky. Konečně není třeba mhouřit oko.

Nejpříjemnější je, že se opravdu začalo pracovat na přístupu k lidem. Více odpočinkových zón, krytá kavárna v úchvatné hale, komorní vinárna s cimbálem, více východů, tras, více možností… A stejně tak se více myslelo na posluchače co do návaznosti koncertů a jejich uspořádání. Jedno odpoledne zahráli nenapodobitelní The Tap Tap, o den později Dyk se vždy vděčnými standardy a orchestrem… to je dobrá cesta k odpolednímu zalidňování betonové pustiny. Lidi se příjemně pobaví, nechají se zkropit pojízdným vozem, krapet si trsnou a na večer nejsou ztuhlí. Navíc se přidalo cateringu, atrakcí i výčepů.

To zlé, to jsou stále pravidla: do areálu nesmí žádné pití či jídlo a z bezpečnostních důvodů vyhazují bavící se lidi nevhodně brzy, v podstatě bez prodlení po skončení koncertů. Nicméně to hlavní, tj. program, netrpěl po letech závažnými vadami. Vynechaly se pseudohvězdy typu Honza Kalousek, i vyčpělí interpreti jako loňská nešťastná Alanis Morrisette. Pochybnosti se týkaly pouze těch, u kterých byly v podstatě logické: the xx byli pro mnohé nudní, Tomahawk exhibicionistickým bordelem a The Knife zas trestuhodným hlukem. The Knife a Sigur Rós ale přilákali davy polských návštěvníků. Doslova tisícové davy… Můj malý soukromý průzkum potvrdil, že v Polsku jsou ultra-alternativní kapely velmi populární a jejich festivaly, byť většinově na lepší úrovni než naše, nemají všeobjímající kategoriální rozptyl. Multižánrovost letos ale Colours nepřipravila o vyznění nebo ksicht. To, co v minulosti přebývalo, bylo odstraněno, co scházelo, dodáno. Např. přibylo české alternativy. Nic proti dramaturgii např. Indies Scope scény v minulých letech, ale nedocházelo na objevy a skutečné chlouby. Letos jich naopak bylo, až uši přecházely: Luno, Lesní zvěř, Květy, Václav Havelka III, Zrní, Kittchen, Boris Carloff… A navíc se konečně netlačilo na world music, ubylo nekonečných hopsaček, angažovaných ukřičenců i rozzlobených MC´s. A co hlavně, přibyli muzikanti nejvyšší jakkosti. Že měl Rice skvělou scénku a že se opíjel s cizí ženou na pódiu, už víte. Že se Radůza zdiskreditovala, neb zpívala unaveně, hrála unyle a z pódia navzdory očekáváním nesálalo nic, o tom už se taky psalo.

Naopak nekonečná energie přicházející z tajuplných sfér orientu a okcidentu se vzdouvala v Gongu. Nejednou. Gong se stal pro tento ročník svatyní artových zážitků, od prvního dne. Režisér Morávek si tu důvtipným a poutavým způsobem uvedl kultovní hru Balada pro banditu, která skončila po třech hodinách oslavnými ovacemi a velkým úspěchem. Jak sám uvedl, hra akcentuje priority dvou pohlaví: pro ženu je nejdůležitější milovat, pro muže být svobodný. Obé se pak otisklo i do provedení. Velmi svobodomyslně inscenovaný kus zbožňují celé generace. Morávek chtěl přitom se souborem pozvání Colours odmítnout. Běžně hrají pro zhruba tři sta lidí, hrát pro pětinásobek se jim zdálo absurdní. Pak ale dorazili na obhlídku a bolavá paměť rázovitého dědictví jim učarovala. Peněz vložených do rezervace pak nikdo nelitoval. Ani v případě velmi inteligentního, kontrastně intimně-výpravného představení tanečnic z VerTeDance s naplňujícím doprovodem Zrní. Rezervace stála nečekané finance navíc, ale zamezilo se tlačenicím a nepříjemnostem při zoufalých pokusech o účast. Kdo nebyl o jednotlivých programech 100% přesvědčen, nezabíral místo a děj mohl sledovat v přímém přenosu před halou. Ideální. Přeci jen přecházení lidí a nevlídné fňukání loni pokazily nejedno představení. Takto byla atmosféra jednoznačně extatická.

Překrásná Polka Anna Maria Jopek se svým kvartetem představovala jeden z vrcholů festivalu, její autorská i převzatá tvorba zaujímá na slavné polské jazzové scéně výsadní postavení pro svou dynamiku i ladnost. Umí učarovat na první poslech, čím více jste schopni přijmout, tím krásněji vám je. Jopek přesvědčuje, že lze baladické linky zaměňovat s velmi progresivním, až hereckým výkonem a skladby vede s otevřenou myslí, její elegance, nasazení a špičkoví spoluhráči uspokojují po celé Evropě i nejnáročnější publikum. A ještě většího rozhřešení nám dopřál Dhaffer Youseff. Procházka jeho rejstříkem často beztížných vokálních stavů je očistná. Polohy až alikvotního zpěvu s duchovním podtextem doplňoval svou překrásnou dvanáctistrunnou loutnou (přesněji předchůdcem loutny zvaným oud) nebo se naopak stáhl a dominanci předával svým souputníkům. Pianista Kristjan Randalu, basista Phil Donkin a bubeník Chander Sardjoe jsou mistry svého oboru, dokážou vytvořit tak napínavou atmosféru, že se publikum nadzvedává radostí v průběhu sól… Mnohdy akcelerovali až k rockovému výrazu, i když podstatou Youseffovy hudby je především kombinace tradiční arabské kultury s jazzovým inovátorstvím. Sám Youseff exceluje i díky obrovské emoční vnímavosti a jeho vystoupení bylo odměněno uctivým potleskem s poklonou, ne ze zvyku nebo pro místo samé, ale pro nezapomenutelné a vzácné sdělení.

Posledním překvapením byla dravá performance talentované polky Marii Peszek. Odvážná, sexy ženská, která nemá v okolních zemích ekvivalent. Provokuje, pobuřuje a chvíli na to se tváří jako princeznička. V Polsku se potýká s obrovskou nevolí, spousta jejich textů naráží na sex, ateismus, posmívá se a odsuzuje příznačný polský nacionalizmus i pýchu. Na druhou stranu je natolik inteligentní a fascinující, že jí ledasco prochází. Z dostupných rozhovorů je cítit, jak moc to má v hlavě v pořádku, i její pódiová show je nadstandardně atraktivní a vyzrálá. Koncert posazený na punkové přímočarosti, ovšem s rafinovanými ženskými zástěrkami, trumfne kdejakou vzpomínku. Válela se na zemi, střihla si Personal Jesus, svlékala se, osahávala, modlila se a zasypávala sněžnými ústřižky. Hrdinka Colours 2013.

Co zbývá? Za vyváženým festivalem udělal tečku Jamie Cullum. V porovnání s minulou návštěvou České republiky překvapil okouzlujícím programem a publikum získával spíše samotnou hrou než zbytečně rozjívenou taškařicí. Ne že by vynechal bubnování o nitro křídla nebo že by na něj nelezl, ale soustředil se i na prezentaci vypiplané nové desky, která už stihla vejít ve známost. Spokojeně shlížel na nashromážděnou masu a povídal, že se sakra pleteme, pokud si myslíme, že jsou podobné festivaly všude. Že prý nejsou. Nakonec mu věřím. Místo zběsilého finiše s kapelou zasóloval bez přídavku If I Ruled the World a hlavní nápěv zněl ještě dlouho po jeho tichém odchodu celou Dolní oblastí. Náhle jednohlasé publikum si Culluma sborově prozpěvovalo až k výstupní bráně a všichni vypadali nestandardně spokojeně. Nechť zůstane takový závěr pro Colours of Ostrava 2013 signifikantní.