Ciao Praga, jsou tu Gabin

Tak se mi zdá, že chcete-li uspořádat úspěšný koncert, stačí ho označit slovy "elektro swing". Retro je in ve všech podobách a mládež se na oldschoolových vlnách nechává unášet s čím dál větším nadšením. Zašlá sláva big bandů z let třicátých a čtyřicátých zkombinovaná s moderním zvukem prostě táhne, vyprodáno je vždy. Rakouští Parov Stelar se u nás objevují pravidelně, Paris Combo nedávno nadchli Prahu, další francouzský zástupce Caravan Palace se tu objeví za měsíc a Gabin zaplnili Palác Akropolis už potřetí.

Dvojka Massimo Bottini a Filippo Clary spolu vystupuje patnáct let. Bottini brnkal na kytaru od osmi, nejdříve folkové šlágry, pak přidal jazz i blues. Clary zase sjížděl nahrávky Niny Simone či Raye Charlese a stal se DJ. Oba fascinují časy dávno minulé, pojmenování po antihrdinovi stříbrného plátna Jeanu Gabinovi tak bylo jednoduchou volbou. Hned jedna z prvních nahrávek, cover swingového hitu Doo-uap, Doo-uap, Doo-uap (it don’t mean a thing, if it ain’t got that swing...), trhala rekordy. Najednou se ve spojitosti s Gabin začala objevovat jména jako Dee Dee Bridgewater, China Moses, Mia Cooper, Chris Cornell ze Soundgarden či Nadeah Miranda z Nouvelle Vague. Vokalisté snů. Po eponymním debutu následovaly desky Mr. Freedom, The Best of Gabin, Third and Double a prozatím poslední albumThe First Ten Years, které vyšlo vloni. Gabin taktéž úspěšně proplouvají vlnami komerční sféry, jejich jméno se čím dál častěji objevuje na soundtracích k reklamám, filmům a seriálům (Odpočívej v pokoji, Sex ve městě, Chirurgové ad).

Letos to vypadalo, že si pánové přivezli z Itálie i počasí. Léto se vším všudy, z příjemně vyhřáté ulice se chtělo málokomu, většina se tedy zdržovala do poslední chvíle venku před Akropolí. V půl deváté už byl sál natřískán po strop, ozývalo se pískání i výkřiky. Tak hrajéém! Kapela byla připravená a show zahájila překvapivě akusticky. Jakousi nenucenou velkolepostí dokázala vykouzlit atmosféru letního festivalu, kde možná není vše dokonalé, ale nikomu to moc nevadí. Nová vokalistka z Dominikánské republiky Lucy Campeti škádlila s bezprostředním úsměvem své spoluhráče, člověk jí odpustil, že občas mrkla do nápovědy textů. Clary si za celou dobu nesundal tmavé brýle, Bottini občas oblažil krátkým komentářem, slov ale nebylo příliš třeba. Hned první pecka It's Gonna Be napověděla, v jakém duchu se večer ponese. Trochu r'n'b, nu jazzu, swingu i slušná dávka šedesátkového popu. Škoda nevyrovnaného zvuku. Kapelní zvukař se nedokázal zorientovat, buď nešel mikrofon nebo to houkalo. Z míry se Gabin vyvést nenechali. That's How We Do It, zpívala Lucy a vy jako byste se ocitli ve filmu v dobách, kdy kolem mohl proběhnout růžový panter s Jamesem Bondem v patách a četníci číhali na nudisty u Azurového pobřeží. Chyběl jen koktejl s deštníčkem.

Filippo tančil u počítačů, Massimo klopil zrak na basu či akustickou kytaru, multiinstrumentalista Alfonso Deidda rychle měnil perkuse, příčnou flétnu, saxofon i klávesy. Na tvrzení, že nejlepší muzikanti pocházejí ze Salerna, asi něco bude. Life Can Be So Beautiful a menší porada sestavy, někdo asi neměl setlist. Prý tu další pecku budeme znát. No jistě, co jiného než Doo uap, doo uap, doo uap a abychom nevypadli z rytmu, vzápětí La Maison v atypické verzi se zpěvem, oproštěné od přebytečného elektro nánosu. Dokonale tak vynikla krásná barva Lucyina hlasu, místy připomínající Tinu Turner či Janelle Monáe. The Game a skvělý dialog Deiddových perkusí a bicích Fabrizia Fratepietra.

Vrcholem večera byla skladba Into My Soul. Jamování Bottiniho se zpěvačkou bylo přímo mistrovské, zbytek kapely se držel stranou a jen tleskal. Vypadalo to, že z nich více jak jedenáct písní nedostaneme, v posledních pár minutách ale ještě vyšvihli Bang Bang To The Rock´n´roll, hitovku zpívanou Massimem, která zazněla ve filmu Fantastická čtyřka i animáku Legendární parta. Pak už jen trhák z reklamy The Other Way Round a hurá na bar svlažit vyprahlá hrdla. Tak kdy že je další lekce swingu? Jdu si nablejskat lakýrky.