Články / Reporty

Čím větší retro, tím lépe (Tata Bojs)

Čím větší retro, tím lépe (Tata Bojs)

blueskin | Články / Reporty | 02.12.2017

Trend návratů kapel ke svým zásadním deskám prostřednictvím speciálních koncertů, na kterém příslušné album zazní od začátku do konce, dorazil už i do Česka. Upřímně nevím o lepší volbě pro takový formát koncertů, než je Futuretro od Tata Bojs. Druhá regulérní deska pražské kapely je významnou položkou nejen její diskografie, ale celé tuzemské porevoluční populární hudby. Představuje ojedinělý výtrysk kreativity tehdejší trojice, na který se Tata Bojs už nikdy nepodařilo se stejnou invencí navázat.

Příčin, které za tím vězí, je několik a jedna z nich se jmenuje Marek Doubrava. Talentovaný multiinstrumentalista kapelu opustil krátce po vydání Futuretra a budoucí vývoj Tata Bojs ukázal, jak nepostradatelným členem Doubrava byl. Zatímco Milan Cais vyrostl ve velmi schopného bubeníka a charismatického frontmana a Marek Huňát zvaný Mardoša kapele dodnes dodává onu ceněnou hravou tvář, Doubravův přínos byl zejména kompozičně-aranžérský. A právě na tomto poli současná tvorba Tata Bojs nejvíce pokulhává.

Dokázalo to rozdělení koncertů v rámci turné Futuretro 2017 na dvě poloviny, kdy první byla věnována právě přelomové desce a druhá novějším skladbám. I když to na atmosféře v sálu Paláce Akropolis nebylo během prvního ze čtyř (!) pražských zastávek turné znát, osobně nemůžu zakrýt značné rozladění z kvalitativního propadu, ke kterému po přehrání Futuretra došlo. Ač jsem se opravdu snažil přistupovat k oběma polovinám večera nepředpojatě, nalézt mezi materiálem z posledních tří desek podobně silnou skladbu, jaké tvoří téměř bez výjimky Futuretro, se mi dařilo jen stěží.

Za nejlepší novou skladbu považuju S ní z předloňského alba A/B. V ní se Tata Bojs podařilo ideálně propojit úderný text se zručně napsanou a úchvatně vygradovanou hudební složkou. Publikem kvitované hitovky typu Papírovka, Antikvariát nebo Opakování jsou při nejlepší vůli jen líbivými popovými jednohubkami, které postrádají přitažlivou vícerozměrnost starších skladeb. Lépe obstáli v testu časem Pěšáci z desky Kluci kde ste?, jejichž refrén zpívala v působivém finále skladby a capella celá Akropolis. Zajímavě dopadl i návrat k Nanoalbu v podobě mohutnými sbory podpořené skladby C.V.A.N.

K vůbec nejlepším momentům koncertu patřily ty, kdy se na pódiu objevili nějací hosté. Kromě Marka Doubravy k nim patřili další dva členové jeho kapely Hm…, dále někdejší “neustálý host” Tata Bojs, zpěvačka Klára Nemravová a po Caisovi druhý bubeník Tomáš Neuwerth. Právě tito hosté totiž dělali z “kapely lokálního významu” (jak se praví ve sebeshazujícím textu Pěšáků) něco víc. Něco, co se v nejlepších momentech dotýkalo popového absolutna. Takovými momenty byla prakticky celá první polovina koncertu. Těžko to přičítat jen nostalgii dnešních tři- a čtyřicátníků, kterých byla v publiku většina. Písně z Futuretra prostě fungují i po těch sedmnácti letech a stejně jako tehdy dokáží pobavit, dojmout i ohromit hudební nápaditostí.

Ta nechybí ani trojici Hm…, během zahajovacího setu večera doplněné ještě o bubeníka. Hravost jejich písní je jiného ražení, než jakou Tata Bojs dodává mírně infantilní textová poetika. Texty Hm… mají větší intelektuální hloubku a kongeniálně doplňují lehkost, s jakou kapela míchá žánry od folku přes ozvuky lidovek až po nápodobu hip hopu. Za touto lehkostí se však skrývá značná muzikantská bravura, kterou je možné vypozorovat například v dokonalém načasování nástupu jednotlivých hráčů během hudebně propletených skladeb. V ideálním světě by právě takovým kapelám měly patřit co největší pódia.

Info

Tata Bojs + Hm…
29. 11. 2017 Palác Akropolis, Praha

foto © Zdeněk Němec

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

V samotách i v davu (Letní kapela)

Tomáš Jančík 15.12.2024

„Jako pes, pes,“ ozývá se šeptem z publika. Švejdík přichází přes červeně nasvětlené pódium a hlasům jejich slova oplácí.

Sonda za obzor

Viktor Hanačík 11.12.2024

Monumentální klenby připomínají sakrální chrámy. Čtyři reproduktory v rozích a čtyři výkonné lasery na vysokých stativech...

Čočkový dortík (Blixa Bargeld & Teho Teardo)

Viktor Palák 08.12.2024

Střih, více než deset let poté vyprodávají oba hudebníci Archu a koncert znovu začíná Bargeldovým žlučovitým máváním směrem ke zvukaři, který nejprve nemá svůj den.

Predĺžený víkend sónických rituálov (Next Festival 2024)

Richard Michalik 03.12.2024

Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.

Andalusian Crush (Monkey Week 2024)

Michal Pařízek 30.11.2024

Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...

Sonické prostory ve světle minimalismu (Sonda 2024)

Viktor Hanačík 28.11.2024

Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.

Chvilky transcendence (Roomful of Teeth)

Jan Starý 20.11.2024

Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.

Postřehy v modré (Blues Alive 2024)

Jiří V. Matýsek 19.11.2024

„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.

Jenny chce byť strojom (Jenny Hval)

Ema Klubisová 19.11.2024

I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.

Pohleďte, krásný, raněný démon (Current 93)

Viktor Palák 18.11.2024

Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace