Co mě naučil druhej Chee Chaak aneb 10+1 zásek na Hlubině

Rok se s rokem sešel a po loňském hlubinném rendezvous v možná až přespříliš osobitém prostoru Nových koupelen se druhý ročník Chee Chaak Festu přesunul do těch Starých, paradoxně hezčích, vonících novotou. Pro někoho tak možná nepatrně ztratil na atmosféře, jiní ocenili výrazně pohodlnější zázemí strohého multifunkčního prostoru s tekoucí vodou, klimatizací a ehm, navýsost důkladným kamerovým systémem. S dobře zásobeným barem a působivou kulisou zrezlého industriálu Dolních Vítkovic za zády to ale řešil málokdo, wow efekt je mrcha a promile jakbysmet, nicméně Velký bratr jako patron festu zn. DIY?! Vážně?

V porovnání s premiérovým ročníkem se nadšenecky kmitající crew obstojně dařilo plnit (fár)plán, lidu přibylo, bouřka nás nespláchla a s výjimkou Banána nikdo moc nezlobil. Největší bizár? Jednoznačně Edgar ze Schwarzprior přiřítivší se na svém exhibičním batbajku. Lahody z vege bistra ve spoku, kafe z přilehlé kavárny úplně nejlepší. Kapel habakuk, vata žádná (cukrovou nevyjímaje), žánrové rozpětí od Šumavy k Tatrám. Následuje ryze subjektivní výčet hajlajtů jednoho zpráskaného psa, co se s děravou všednodenní dekou a vybitýma baterkama připlazil pro svou pravidelnou dávku (n)emocí. Uvolněte se, prosím:

1. Kdo potřebuje Planety, když má Benelux? Geniální Bejbiš, slaďouš Herbi a soustředěný obr za bicíma. Nejdřív jsem myslel, že přijeli Ride, pak to chvíli vypadalo na Swervedriver, až jsem nakonec uslyšel The Lively Ones a konečně pochopil. Surfgaze existuje.

2. Maso na vegefestu? Massola! Aneb když zfetované ságo naklepete bordelózní dávkou z kulometu. Jazz ještě nikdy nebyl tak… jiný.

3. Proslulou bleskovku Tellyho Savalase jsem nezpozoroval, vše ostatní bylo v nejlepším pořádku, včetně nestřídmé sonické kakofonie i samplu Wubble-U. S chutí do trumpety, Kojaku!

4. „Další věc se menuje Píseň přátelství a je o přátelství!“ Stárneš to z Budějek neměli úplně za rohem, přesto zahráli nekompromisně nadupaný set plný příkrých vět. A za mikrákem se ukázkově svíjelo zlé dvojče Andyho Bothwella známějšího pod nickem Astronautalis. Právě díky takovým kapelám punk nikdy neumře.

5. Náplast na dívčím koleni jako ta nejfajnovější kérka? Stylovější strunné 60´s garage retro u nás nemáme a černá nikdy nebyla šmrncovnější. Hádáte The Maggie's Marshmallows? Máte bod k dobru.

6. Jsou kapely, které i v roce 2015 dokážou bez problému vyhodit pojistky. Takže kdybyste náhodou uvažovali o koncertu Batalj, rovnou si k rideru připište náhradní naftovej agregát.

7. „Ty vole, to není jen tak rozflákat paletu!“ Josef Hlinomaz v Limonádníkovi křoupal na posezení sklenice, housle i vycházkové hole. Banán z hácéčkové supersestavy Hlinomaz se s tím rovněž nemazal. Tentokrát si vyhlédl nevinnou europaletu, ze které po pár vteřinách zbyly jen třísky. Kdo by si snad myslel, že s holkou v sestavě budou pánové pokornější, ten se musel dost divit.

8. I přes zmršený zvuk odehráli Manon meurt krásný koncert. Jako vždycky. Dík, že jste to neodpískali. Vím, že moc nechybělo.

9. Bezprecedentní šlehu Miami Vice tam Jelly Belly nasolili zase trochu jinak. V ukázkovém zavíráku následně po jednom mizeli ze scény, až to tam musel dovalchovat osamocený mušketýr Vincent Gallo. Kdo zná Wiseovu oscarovou klasiku Za zvuků hudby, ten ví. Co na to publikum ve Vídni? Nevím. Katka z Manon meurt každopádně kraulovala jako o život.

10. A nakonec Japonec. Vlastně celá samurajská horda. Ty vykřičníky v názvu Speed!! Noise!! Hell!! mají svůj význam, vlastně jich tam možná ještě pár chybí. Stejně jako se chodí Karel Gott před každým koncertem pravidelně uvolňovat na onu místnost, zašel si i jeden z divokých křiklounů upravit nad mísu své přetěžce zkoušené hlasivky. Ověřeno na vlastní uši. Chvíli na to vypukla ta nejnázornější předváděčka terminů jako crowdsurfing, moshpit a vůbec všech těch laskavostí, co na podobně milých, těžce romantických uskupeních lidé tolik milují. Modřina sem, podlitina tam, kdo vydržel i přes prasklý bubínek, zaslouží bobříka odvahy.

Přidaná hodnota? Sister/Body. Po stole (s ubrusem) rozprostřel pár hypnotických zaklínačů své okultní elektro nádobíčko, na zemi nehybně úpěla mučená kytara a zatímco tmou probublávaly sugestivní opakovačky tlumených beatů s makabrózními ruchy, rozhostila se prostorem opojná síla dráždivého neklidu. Děs, běs.

Ne, nebylo všechno sluníčkové. Bar Stage v pozdních hodinách prvního dne postrádala lepší (jakékoliv) osvětlení a zvuk na té hlavní byl občas vážně na pěst. Koho to sere? Mě třeba jo. Řada koncertů se navíc odehrála za poměrně mrzké účasti publika, víc lidí zevlilo v družném hovoru venku na cigárku než pod pódiem. Kdo chce kam… Nemůžu se zbavit dojmu, že by přívlastek „hudební“, je-li nastrčen před slovo festival, měl ze své podstaty naplňovat jistá elementární očekávání. Přesto mají Čičáci můj upřímný obdiv. Z nuly na sto za pár? Téměř. Učí se z chyb a navzdory všem skeptikům uhánějí kupředu mílovými kroky. To není málo.