Čtvrstoletí riffů (Darkest Hour & Co.)

Už mi bylo líp, jen si neumím vzpomenout kdy, opakuju naučenou mantru s každým usrknutím z kafe a pohřbívám slušné i shovívavé snahy o small talk. Po sakra dlouhé době mi udělá radost vidět sníh, chci se ho jít nabažit mezi větve stromů, ztratit se v závějích a u toho poslouchat novou desku The Devil Wears Prada - snad poslední, která je ještě překvapivě v pořádku a od puberty se za tohle klišé a zbastardizovanou variaci na něco, čemu fakani potřebovali říkat metalcore, ještě nemusím stydět. Umírá mi táta a v jeho povadlých očích se zrcadlím v čím dál vybledlejších barvách. Kořeny nepřesekáš. Proč by vás tohle mělo zajímat? A proč mě to nezajímá? Snad si touhle výmluvou zkouším vysvětlit rozpačité dojmy z dalšího narozeninového večírku. A snad z poraženého kmene vyčtu všechny letokruhy.

Železniční trať z Moravy je nekompromisní. Poctivý houpavý thrash ze staré školy ze země riffu, jaký předvádí Lowest Creature stíhám akorát do sluchátek, za okénkem kupé problikává trikolora sirén, z kolejí odkapává krev.

Ještě nepadl jediný úder do bicích a frontman Une Misère, Jón Már Ásbjörnsson, si namísto rozcvičky pěstí rozbíjí držku. Severská temnota, moderní klišé, výpady sypaček, ale i otevírací amen-break ve skladbě Beaten pozvedávají kapelu nad klasický tupý deathcore, i když jim nechybí soudobý zvuk ani postupy. Jen ten příval nasrané energie, co už z pódia v takové intenzitě útočí čím dál vzácněji, mi vyrazí dech. A taky surový chlad, jako když se snažíte vyškrábat zpátky na ledovec Svínafellsjökull, co se rozdrolil pod tvrdou podrážkou, místo toho ale zmrzlá voda protrhává kůži dalším a dalším pomalým tahem. Ale jo, dobrá šau, říkávají mi často známí metalisti v kravatách, ale na Une Misère by se báli koupit si lístek. Desku nechávám odloženou u merche a skepticky nechávám pozornější poslech na doma, i když mám předtuchu, co se stane. (Nic moc. Ale není to být u podobných kapel v pořádku?)

galerií z narozeninového koncertu Darkest Hour se můžete pokochat tady

Nikdy by mě nenapadlo, že ještě uvidím Bloodlet. Výlet do devadesátek na scénu, kde se žánrové berličky teprve formovaly, nebo se na ně vůbec nehrálo. A stát Florida je na mapě tvrdých kytarových žánrů zakroužkovaný tlustou fixou. Průvodci vráskama, jizvama pod prošedlými fousy, sludgeovým bahnem a neortodoxní rytmikou. Je znát, kolik návštěvníků ovládla nuda a jak je těžké navázat na předchozí set, když musí počítat doby, aby mohli kývat hlavama. Tady ale mluví riffy, na které sedá prach, aby dozrály, namísto potřeby zaujmout, uhranout. Nečekám, že se někdo ještě namotá, ale měl by vlastně? Může vlastně? Scott Angelacos místo keců jen ukazuje paroháče na všechny strany. Všeříkající.

Přiznám to, a táta by mi ještě stihl dát za pravdu: stárnu. Nekompromisní a devastující set Fallujah se nedal vydržet. Byť technicky precizní hráčství na špičkové úrovni šlapalo v tom nejzběsilejším tempu dobře promazané mašiny, nemám se čeho chytit. Kolegové se vymlouvají na zvukovou kouli, slyším to jinak. Snad že mi chybí (po)city? Vyhlížím konec jejich setu a není to tím, že by hráli tužku, ba naopak. Paradoxně.

Sinunusoida večera se zastaví a playlist skladeb, co se linou klubem, zase skočí v čase až k Black Sabbath, je načase gratulovat. Puget odevzdám kurvám, radši se svlíkám ze slupky a kráčím do prvních řad. Rozkoukávám se a v prořídlém klubu vidím staré známé, dneska bohužel spíš s důrazem na první. Bývá mi to jedno, ale dlouho mě nemrzela takhle slabá návštěvnost. Posledně na stejném místě činu nakráčel kytarista Mike na zvukovku v obrovské mikině Wu-Tang Clan, i tentokrát jako intro slouží The Next Episode.

„You know who's back up in this mothafucka.“ Když se řekne metalcore, naskočí mi okamžitě Darkest Hour. Navzdory všem těm přesahům a úklonům, jaké ve své tvorbě balancují celé čtvrtstoletí, mají něco navíc. Až naživo mě uhranulo charisma, jaké vtiskávají do každé melodie, každého breaku, každého úderu, každého zařvání. Večer nemůžou odpálit jinak než otvírákem alba Undoing Ruin, ale i když se v setlistu objevují skladby, které naživo nikdy nezazněly, každá z nich není míň než totální hymna. Výběr ze sborníku riffů přednáší kytarové duo Lonestar/Mike Schleibaum. Ten chlápek je totální magor! Vystřihnout sólo à la včelín s naprostou suverenitou a lehkostí, přitom si jeden může krk ukroutit ve snaze sledovat, kde se právě zmítá a ksichtí, když dalším a dalším kytarovým výpadem dělá z Futura strouhanku. A zpěvák John Henry svou vizáží profesora moderní literatury jen podtrhuje statut, jaký Darkest Hour formují už pětadvacet let.

Hraje se z melodické etapy alba Deliver Us, prapočátky připomíná The Mark of the Judas z debutu, a to už mě xZkázax svírá v kravatě a vřeštíme unisono refrén. Nasraná předělávka Nazi Punks Fuck Off jako jednoznačný odkaz, přídavek přichází po hodinovém setu, i tak je to ale sakra brzo. Protože tyhle koncerty by mohly trvat klidně dalších pětadvacet járů. Nezbývá než zavřít oči, sfouknout svíčky a zamést konfety. A příště znovu. Pokud. Epitafy se píšou samy.