Články / Reporty

Čtyři duhy, emoce na pochodu (Colours of Ostrava 2022)

Čtyři duhy, emoce na pochodu (Colours of Ostrava 2022)

Veronika Mrázková | Články / Reporty | 17.07.2022

Přivstat si a jezdit do areálu už na půl dvanáctou nebývá žádný med, motivací je ale zkušenost s ojedinělými představeními. Ještě se mi za řadu let nestalo, že bych přihlížela průměru, výběr divadelních nových forem a především pak současného tance bývá pro mimopražské požehnáním. Čtvrteční The Runners mi dali nahlédnout do uspěchanosti doby a sebe samotné více než melvilovský bestseller Čtyři tisíce týdnů, Panoptikum od Lenky Vágnerové & Company tolik emocí jako Lynchův Sloní muž. Ten se také v Panoptiku objevil, vedle siamských dvojčat, hadí ženy, zakrslých lidí, zkrátka fyzicky odlišných či znetvořených. Dekadentní masky nebo domalované křeče a zlomyslné úsměvy ale neděsily ani v nejmenším tak jako představený rejstřík psychického a fyzického násilí. Nepravosti a ve zkratkách prezentované pokřivené charaktery vytvářely společně s hudebním podkresem hororovou atmosféru. A ta se hned několikrát vystřídala s neškodnými až humornými kouzelnickými vstupy a flašinetními estrádami. Takže nahoru, dolů, pláč, smích a znovu, nahoru, dolů...

S Mariou Satti vedla jízda jen nahoru. Jak expres výtahem bez mezipater. Charismatická Řekyně vprostřed vokálního tria častovala nejen řeckými, ale i súdánskými nebo bulharskými písněmi a většinu představila v příslušném jazyce. Publikum si držela blízko, déšť nedéšť. Hudebně jde o jednoduché schéma, trocha perkusí, kláves a koncentrované, zdobné vokály - začátek byl vlastně poměrně plochý. A i když je profesionální tanečnicí, pozorovali jsme jednoduchou choreografii rukou a boků. Čím více ale přidávala elektroniky a na tempu, tím více jsme brali tanec na sebe. V závěru překvapila balkánským coverem songu Crystaline od Björk a hit Mantissa jsme si pak zpívali celou cestu areálem.

fotogalerie z festivalu najdete tady

Když už jsme nahoře, jaký je výhled? Vidím slibné slovenské Luvver. Jejich indie elektronika měla dvě polohy - zajímavou „apparatovskou” a tu zpívanou, tendenční a předvídatelnou, která tahá celý koncept do mainstreamu. Jedno se jim ale musí nechat: pod scénou nebyl díky dobré párty čas rozmýšlet, bratia mají další záviděníhodnou klubovku.

Blíží se konec cesty. Vracíme se dolů, k základům. Tindersticks. Přezdívá se jim “králové smutku”, já je vnímám spíš jako vypravěče, kteří umí zahrát na tu správnou strunu. To nejsou jejich pocity a zážitky, které nás oslovují a které se derou na povrch. Lidi milují hity, protože v nich slyší, co už znají, u Tindersticks jde o vzájemnost, známe ty prožitky a nálady. Myslím na text Dominika Zezuly: „A pak jsem přemýšlel, kterou skladbu ti poslat. Abych to nemusel říkat.” Před půlnocí už jsme v Gongu všichni unavení, citlivější. Na stropu se sráží emoce, z dýmovačů vychází nostalgie. Začali baladami a kočičí zpěv Stuarta Staplese i serenádní kytary jímali jak platonická láska. See My Girls, The Amputees, Pinky in the Daylight, Take Care in Your Dreams - už nikdy tyhle písničky neuslyším, aniž bych si nevybavila včerejší hlubokou červencovou noc.

Info

Colours of Ostrava
13.–16. 7. 2022
Dolní oblast Vítkovice, Ostrava
web festivalu

foto © se souhlasem Colours of Ostrava

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Chvilky transcendence (Roomful of Teeth)

Jan Starý 20.11.2024

Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.

Postřehy v modré (Blues Alive 2024)

Jiří V. Matýsek 19.11.2024

„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.

Jenny chce byť strojom (Jenny Hval)

Ema Klubisová 19.11.2024

I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.

Pohleďte, krásný, raněný démon (Current 93)

Viktor Palák 18.11.2024

Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.

Co to všechno stojí (Anki)

Filip Peloušek 17.11.2024

Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…

Temný půvab rapové poezie (Moor Mother & billy woods)

Viktor Hanačík 07.11.2024

Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.

Útěk na čarodějnou horu (Stoned Jesus)

Marek Hadrbolec 31.10.2024

„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...

Kdo byla, je Miss Flower? (Emilíana Torrini)

Václav Valtr 28.10.2024

„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.

I wanna see you fucking dance! (Gurriers)

Veronika Tichá 27.10.2024

Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.

Lámání kostí i ducha (Pharmakon & co.)

Klára Šajtarová 25.10.2024

V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace