redakce | Články / Reporty | 29.08.2014
Městský festival neznamená městské slavnosti, na to pozor. Rock en Seine je monstrózní akce, která se poměrem návštevníků ku počtu stagí blíží bohužel spíše Rock Am Ring než Szigetu, ale pěkné zatravněné prostředí zámeckého parku Pont de Saint-Cloud se spoustou přírodního stínu pod alejemi stromů celkem úspěšně maskuje davy. A občas potkáte i fontánu nebo nasvícené renesanční sochy. Zatímco vesmírný design festivalu je naprosto otřesný, pódia jsou nahoře pěkně zakulacená a není nouze ani o doprovodné programy převážně v režii sponzorujících společností. Pokud jsme se báli francouzské organizace, nebylo proč... až na: záchody! Fatální nedostatek způsobený možná i tím, že obyčejné toi toi nejsou hodné takové akce a z pěkných splachovacích záchodů vás smrad nevyžene tak rychle. Neúnosné fronty k večeru a všudypřítomný zápach u jakékoliv zdi si asi dokážete představit. Ale jinak bien fait.
Sobotné poobedie ozvláštnil švédsky folk-rock Junip - fanúšikovia Alt-J a hlavne Django Django, okamžite do slúchatiek! Príjemný zamatový hlas frontmana a striedanie nástrojov od organu po africké bongá vytvorili pohodovú festivalovú atmosféru, o ktorej sa nostalgicky sníva počas dlhých zimných dní (vo Švédsku možno aj dlhšie). Na to Emilie Simon spolu s Orchestre National d´Île de France. Orchester parádny, krásne nazvučený, jeden sláčik strieda druhý, druhý trilok prvý, všetko ladí. Emilie Simon tancuje, spieva, intonuje, z mikrofónu eufónia francúzštiny... skoro ako z rozprávky o Bambim. Nič proti Bambimu, ale asi nám chýba gén pre francúzske slaďáky, ktoré by lepšie vyzneli v kabarete.
Pro (ne)milovníky francouzské hudby bylo připraveno víc různorodých kousků, jedním z nich byl i sólový projekt zpěváka Clémenta Daquina - ALB. Co na začátku každé písně znělo jako slibné elektro hrátky, nepříjemně často sklouzávalo k monotónnímu indie popu - stokrát stejně. Thee Oh Sees možná taky hráli stokrát stejný riff po sobě, stejný beat, ale o tom je post-punk, no ne? Drtícící zvuk z vintage analogových aparátů, noise a bordel a vřeštící sóla na kytaru. Neúnavně a nesmlouvavě, bez keců a bez přestávek, koule energie se provalila davem tam a zpět. A žádný Indiana před ní neutekl.
Tiež máte niekedy pocit, že niečo, čo práve prežívate, ste už zažili? Déjà vu. Portishead si síce od koncertu na Pohode v roku 2011 nepriniesli nič nové, čo sa setlistu týka, no platí opakovaním k dokonalosti. Existuje mnoho zvukov, na ktoré nikdy nezabudneme, a Portishead z nich vytvorili celú škálu – nešlo len o nezabudnuteľný pocit zo skladieb, ale aj ich pokorné prijatie publikom, kedy sa každý vnoril do svojej fantázie a zvyšok už nepoznám... Utrpenie vychádzajúce z fascinujúceho hlasu speváčky Beth Gibbons pomohli spoluprežívať vytiahnuté basy na pokraj fyzickej bolesti, čo si môže dovoliť málokto. Zvuk sa príliš nelíšil od toho na albume, stále moderný a technicky prepracovaný.
Portishead skutečně předvedli mimořádně emocionální výkon a Beth je na svůj věk stále dost sexy, to jen na okraj. Kdo chtěl zůstat v taneční náladě, měl možnost s australským producentem Flumem. A nezůstalo jen u vlnění v bocích, ale i u hiphopových smyček, i když šlo bpm značně nahoru. Autorskou tvorbu střídaly Flumeovy proslavené remixy a jediný DJ set festivalu neztrácel dech ani když začal dav řídnout, jak se blížil začátek headlinerů večera – nemusím snad představovat – The Prodigy. Vidím počtvrté v průběhu pěti let. Můžu si dovolit srovnávat a zároveň i očekávat něco nového. Dobrá zpráva je, že pecky z už-příliš-dlouho-připravovaného alba se mi zažírají pod kůži (minimálně Jetfighter) a dost se na něj těším. Ale poslouchat stále stejné hlášky dokola, už five fucking years, my Prodigy people, my Voodoo people... už ne prostě. Stejně tak se nemění stage, světla, show, nic. Akorát všichni tancují a já taky, protože hrajou Omen, to se nedá jinak. Ale sprintovat po první třetině setu na druhý konec areálu, abychom stihli začátek St. Vincent, mi vůbec není líto.
Blízke stretnutie tretieho druhu bolo na najmenšej z prítomných stageí, publikum bolo skôr komorné, a predsa šlo o najlepšie vystúpenie za celý víkend. Tretieho druhu, pretože šlo o viac nevysvetliteľných javov naraz - perfektná hra na gitaru vydávajúcu nezvyčajný zvuk, krásny Hlas, jedinečná vizuálna stránka a pohyby ako pantomíma. Keď sa rozožalo svetlo na prvej skladbe Rattlesnake, bolo vidieť pod neposednými bielymi vlasmi šťúple telo oblečené do elegancie. Jej komplexné aranžmá je ťažké škatuľkovať, no zo skladieb cítiť radosť z hudby, ktorú si sama vymýšľa a doťahuje do dokonalosti. Pohybové nadanie si preskúšala v malom dueli s basgitaristkou Toko Yasuda, atakovala sólom, teatrálne stvárnila smrť na sadrokartónových schodoch a vystúpenie skončila v chaotickom gitarovom orgazme. St. Vincent je skvelá kandidátka na pop hviezdu zodpovedajúcu chúťkam blízkej budúcnosti.
Dadaistická vize popu, tedy až pomine vlna duck face à la lana. Nechám si líbit. Superlativy.
Rock en Seine 2014
23. 8. 2014, Domaine National de Saint-Cloud, Paříž
text © David Čajčík, Jana Michalcová
foto © Nicolas Joubard
Tomáš Jančík 15.12.2024
„Jako pes, pes,“ ozývá se šeptem z publika. Švejdík přichází přes červeně nasvětlené pódium a hlasům jejich slova oplácí.
Viktor Hanačík 11.12.2024
Monumentální klenby připomínají sakrální chrámy. Čtyři reproduktory v rozích a čtyři výkonné lasery na vysokých stativech...
Viktor Palák 08.12.2024
Střih, více než deset let poté vyprodávají oba hudebníci Archu a koncert znovu začíná Bargeldovým žlučovitým máváním směrem ke zvukaři, který nejprve nemá svůj den.
Richard Michalik 03.12.2024
Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.
Michal Pařízek 30.11.2024
Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.