Machinedrum: Pryč ze života v malých bublinách

Za svoji sedmnáctiletou kariéru bydlel na různých místech různých kontinentů, aby se nakonec usídlil v Los Angeles. V prosluněném městě vytvořil svou poslední desku, která je oproti předešlé tvorbě pozitivnější, popovější i osobitější, s jasným autorským rukopisem. Do smíchovské MeetFactory se Travis Stewart aka Machinedrum vrací po pěti letech, a to právě s novým albem Human Energy.

Žil jsi v několika městech, které z nich bylo nejlepší?
Všechna byla skvělá, každé ale z jiného důvodu. Je těžké určit jedno nejlepší. Vyrůstal jsem v Hickory v Severní Karolíně a pak se přestěhoval na univerzitu do Orlanda, kde jsem během studií rozšířil své pole experimentů díky hraním v noisových kapelách. Po škole jsem se přestěhoval do Brooklynu, kde jsem se snažil pochopit, co to znamená být pravým producentem, a během prací pro jiné zpěvačky a rappery jsem začal stavět nový brand jménem Machinedrum. Drahý životní standard života v New Yorku mě donutil brát tohle všechno hodně seriózně, takže jsem se musel rychle naučit chápat Machinedrum i jako obchodní značku. Horší už bylo, že jsem se na sebe příliš tlačil, abych udělal popovější desku, místo abych pracoval přirozeně.

Proč ses přestěhoval do Berlína?
V New Yorku jsem se blížil vyhoření, ale měl jsem víc důvodů. Jedním z nich bylo mnohem nižší nájemné a častější hraní napříč evropskými státy. Navíc jsem měl v Evropě hodně přátel a kolegů, takže se mi to zdálo jako logická volba. Díky nižšímu nájmu jsem se navíc mohl soustředit na produkování hudby bez toho, abych měl starosti o peníze. Tohle byl velmi důležitý moment v mojí kariéře, protože jsem díky tomu podepsal smlouvu s Ninja Tune a nabral sebevědomí.

Pak ses ale znova vrátil do Ameriky…
Tentokrát to bylo z rodinných důvodů, abych mohl žít se svojí přítelkyní. Jsem moc rád, že můžu říci, že už ne s přítelkyní, ale ženou! Nakonec jsme se usídlili v LA, které pro mě představuje ideální kompromis mezi hektickým New Yorkem a volnějším Berlínem. Tahle rovnováha společně s prosluněným počasím měla pozitivní vliv na moji tvorbu, která se stala méně náladovou, najednou byla mnohem více povznášející. Ocitl jsem se v kolektivu talentovaných muzikantů v LA, všichni dělali něco svého a já měl šanci s nimi spolupracovat. Myslím, že tady budu bydlet ještě hodně dlouho.

Jak si vybíráš, s kým budeš spolupracovat?
Všechno to jsou moji přátelé. Někteří jsou noví, jako Dawn Richard a Tosin Abasj, s jinými se znám docela dlouho, jako s Jessem Boykinsem III. Místo vyhledávání lidí, kteří jsou zrovna v kurzu, jsem se rozhodl pozvat lidi, se kterými si rozumím hudebně i osobně. Namísto najímání umělců jsem zvolil pozvolné a přirozené spolupráce, díky kterým celý proces šlapal, jak má. Všem jsem navíc dal velký prostor, aby do písní dostali nejenom svůj hlas, ale především sami sebe.

Můžeš porovnat elektronické scény ve městech, kde jsi bydlel?
Rozdíly byly rozpoznatelné spíše v minulosti, dnes je celá scéna globální a lokální rozdíly jsou mnohem jemnější. Jasně, Berlín je město techna, Londýn je zase známý bass music a LA spolu s New Yorkem jsou zase hlavní města rapu. Ve velkých městech jsou dneska ale útržky každé z těchto scén. Vlivy se díky internetu šíří všude a dříve lokální zvuk dnes už není spjatý s jedním místem, což je skvělé.

A rozdíly mezi Evropou a USA?
To je vtipné, když jsem totiž touroval po Evropě, tak mi hodně lidí říkalo, že tahle scéna nestojí v Americe za nic a že je strašná, což není přesné. Ano, máme silnou protivnou EDM scénu, ale tu máte i vy v Evropě. Vy máte Tiesta, my zase Steva Aokiho. Na druhé straně vaší scény pak stojí jména jako Squarepusher nebo dBridge, nám zase vylepšuje pověst Flying Lotus nebo Oneohtrix Point Never. Fenomén EDM není jenom špatný. Mladým lidem ukazuje elektronickou scénu a až se jim s věkem bude vyvíjet i hudební vkus, začnou objevovat tahle jména i mnohé další. Reálný dopad lze vypozorovat už teď, čím dál více festivalů obohacuje svoje line-upy o více kvalitních producentů.

Human Energy je bezpochyby tvoje nejoptimističtější i nejpopovější deska. Všiml si toho i server Pitchfork, když zmiňoval tvoje přiblížení se k popu i to, jak producenti jako ty mění budoucí pop, když do něj takhle zasahují…
Je zajímavé slyšet, jak elektronická hudba mění podobu mainstreamu, ale podle mě to není nic nového, oba světy se prolínají už od sedmdesátek. Je vtipné, že Pitchfork zmiňuje, jak se přibližuju k popu až teď, přestože Human Energy není moje první „poppy“ album. V roce 2009 jsem vydal desku Want to 1 2, která taky měla hodně vokálů a popových melodií. Kde byl Pitchfork v té době?

Dneska je tedy mnohem těžší napsat popový banger než dřív?
Udělat popovou desku nebo popový song je dneska mnohem větší výzva. K tomu, abys vytvořil něco experimentálního, ti dneska stačí něco málo peněz, za které si koupíš modulární systém a několik pluginů. Pak už se kolem nich jenom celé dny poflakuješ a zanedlouho to můžeš pověsit online. U popové produkce potřebuješ stejný zápal, ale k tomu musíš být i nápaditější, abys složil něco kvalitního, i tak trochu nadčasového. Opravdu těžké je pak rozhodnout se, jak moc má být daná nahrávka přístupná. Tahle výzva není něco nového, očekávání ohledně dobrého popu byla vždy vysoká.

Tohle interview vznikalo pár dnů po udílení Grammy, v electro music/dance record kategorii vyhrál Flume. Jeho album Skin mám celkem rád, protože ukazuje, že i EDM může být trochu podivné, a přesto autentické. Byla to dobrá volba?
Bylo super, že dostal Grammy on místo Dipla, Skrillexe, Daft Punk nebo někoho předvídatelného. Doufám, že to nakopne všechny mladé producenty, aby na sebe zatlačili ještě více a snažili se být originální jako Flume. Je to velká věc, že Grammy získal někdo tak mladý namísto starých veteránů.

Jak důležité pro tebe Grammy a vůbec všechny ceny jsou?
Vždycky si v takových situacích vybavím proslov Jerryho Seinfelda, který se během své děkovné řeči obul do všech zbytečných galavečerů. Ve světě hudby to funguje podobně. Máme kolem sebe až moc ohavných cen, během kterých se velké hvězdy mezi sebou utvrzují v tom, že jsou ty nejlepší, předvádějí se a gratulují si navzájem. Trošku hloupé. Pro mě je důležitější, když jdu ze studia a vím, že jsem do toho dal všechno. Místo sošky mám v ruce novou melodii nebo beat, které si sice nepostavím do vitríny, ale můžu s nimi dál pracovat.

Poslední měsíce jsem tě sledoval na Twitteru, kde se často vyjadřuješ k současné společenské situaci. Jsou i producenti elektronické hudby angažovaní?
Vzhledem k tomu, v jakém se nacházíme bodě, jsme všichni politicky angažovaní. Vždycky mě udiví, když mi lidi říkají, ať se držím hudby a politiku nechám stranou. To je, jako kdybych já nějakému cápkovi ve Starbucksu říkal, ať celý život dělá kafé a neplete se do ničeho jiného. Jsme v tom všichni a všichni bychom měli vyjádřit názor ve zdravých debatách, abychom se mohli posunout dopředu. Když totiž budeme mlčet, tak se nic nezmění. Měli bychom se vcítit do druhé strany a nežít ve svých malých bublinách. Přesně tohle je totiž pohon všech nacionalistů, extrémních pravicových křídel i nekontrolovaných liberálů. Potřebujeme najít rovnováhu, ve které budeme moci koexistovat. Tuhle zprávu chci dát i svým posluchačům.

Myslíš, že se po Trumpově zvolení změní i elektronická scéna v USA?
Rozhodně to bude obtížnější pro zahraniční umělce, kteří budou chtít dostat pracovní víza. Pro velká města nepodporující Trumpa to moc velká změna nebude, tam, kde se daří ekonomice a politickým bojům, tam lidi budou neustále vyhledávat hudbu a umění, aby tuhle situaci zvládli. Moje plány do budoucna tedy jsou jasné. Budu neustále koncertovat, abych lidi přivedl na ty správné myšlenky.