Dan Boeckner (Operators): Energie z pádu socialismu se proměnila v cynismus

Dan Boeckner je jeden z workoholiků na indie kytarové scéně. Jen co se znovu dala dohromady jeho domovská skupina Wolf Parade, která se v rámci posledního turné zastavila i v pražské Arše, se Boeckner znovu vrací na koncertní podia s elektronictějšími Operators. Ti se s novou, dystopickou nahrávkou Radiant Dawn, o které bude také řeč, zastaví v září v MeetFactory. Ještě před tím tamtéž a ve stejné sestavě zavzpomínají na Boecknerovu kapelu Handsome Furs, aby oprášili její hity. Během dvou měsíců dvakrát v Praze? Pro někoho, kdo studoval východní blok už na vysoké, přirozená situace.

Jaké to je oprášit minulost? Myslel sis, že si je ještě někdy zahraješ skladby Handsome Furs?
Po rozpadu kapely ne. Měl jsem za to, že tahle kapitola života je uzavřená. Postupem času se mi po těch písních ale začalo stýskat. Věděl jsem, že Handsome Furs se už nikdy nedají dohromady, tak jsem alespoň zachránil své staré songy. Členové mé nové skupiny Operators mě k tomu popostrčili. Zkusili jsme je zahrát na dvou koncertech v New Yorku a Torontu…

… a teď s nimi vyrážíte i do Evropy…
Ano, jejich energie nás nadchla a chtěli jsme s nimi pokračovat dál. Byla to vlastně zábava, jako když znovu potkáte někoho, o kom si myslíte, že už ho nikdy neuvidíte.

soutěž (pro registrované) o dvě vstupenky na pražský koncert Handsome Furs probíhá do 14. července 2019 zde

Nezestárly ty písničky?
Mám pocit, že jejich sdělení je aktuálnější než před těmi deseti lety, hlavně co se týče naší poslední desky Sound Kapital. Skladba Serve the People mě přesvědčila k tomu, že bych měl znovu vyjet s materiálem Handsome Furs, protože právě její text vystihuje mé pocity ze současné politické situace. Jde o stanovisko ke globálnímu nárůstu nacionalismu a k chaosu, který tento jev způsobuje. Kdybych to tak necítil, tak bych je nechal spát.

SVĚDEK KULTURNÍ VÁLKY

Takže situace se ohledně nacionalismu stále nelepší, ani poté, co se o něm mluví a mapují jeho příčiny?
Situace se nikam neposouvá, protože lidi pořád stojí na svých pozicích. Mám několik přátel žijících na Balkáně, což je skvělé místo pro sledování nových trendů. Popsal bych to jako neustálý souboj mezi teritorialismem a západním neoliberalismem. Ani jedno není správně.

Ostatně kritik západního neoliberalismu přibývá…
To ano, obzvláště ve střední Evropě, jako například v Maďarsku nebo Polsku. Pokaždé, když v těchto zemích hrajeme, vidíme velké nepokoje a protivládní protesty. Jsem v reálném čase svědkem kulturní války, v níž proti sobě stojí dva odlišné tábory. Lidi, kteří se chtějí uzavřít ve svých státech, a lidi, kteří věří v západní svět a spojení Ameriky a Evropské unie. Na obou stranách stojí i mladí lidé se svou vlastní vizí ideální budoucnosti, která je představována jako určitý druh ráje... Tohle jsou věci, které se dějí i v Kanadě, a je dobře, že stále můžu hrát ty stejné skladby, které něco znamenají.

Co tě na východní Evropě tolik přitahuje?
Na univerzitě jsem studoval politologii a historii se zaměřením na východní blok, Balkán a bývalou Jugoslávii. Tahle místa jsem pak poprvé navštívil na turné s Handsome Furs a jen co jsem se začal bavit s místními, tak jsem pochopil, že všechno, co jsem se naučil, je úplně špatně. V Kanadě totiž máme velmi západocentrický pohled na východní Evropu po válce i pádu berlínské zdi. Polsko i Česká republika pro nás byla pouze území spadající pod Rusko, bez vlastní historie. Neučili jsme se o politických, kulturních nebo uměleckých rozdílech mezi těmito místy.

Co ti otevřelo oči?
Popravdě to byla kulturní rozmanitost, kterou mi zprostředkovaly místní hudební scény. Najednou jsem si uvědomil, že se jedná o absolutně rozdílné země. Tenhle poznatek byl jeden z nejdůležitějších v mém životě.

Nejspíš právě kvůli tomu vzniklo tolik nových států, které jsou háklivé na svou suverenitu.
Ano, kdyby nebyly tak rozdílné, tak by jejich uspořádání bylo jiné. Společné je jim to, že se dnes musí vypořádávat s populismem… Vrátím se ke kultuře. Snažím se sledovat filmy vznikající v daných zemích. Velký vliv na mě měla Markéta Lazarová, to byl asi nejdrsnější film, který jsem kdy viděl, a to vznikl v šedesátých letech. Tedy v době, kdy po tvrdých represích získala kulturní scéna trochu svobody. V takových obdobích vyjdou kulturní rozdíly každé země na povrch.

Do východní a střední Evropy se vracíš často. Pozoruješ nějaký posun?
Jako cizinec, který na tato místa přijíždí jenom jednou za čas, jsem si všiml změny po finanční krizi roku 2009. Najednou jsem v zemích bývalého východního bloku pozoroval velkou vlnu beznaděje a deziluze. Energie z pádu socialismu se najednou proměnila v cynismus. Spousta lidí si uvědomila, že samotný kapitalismus je nespasí, a nejednou měla pocit, že nemají šanci na lepší život.

A tenhle šok může za nárůst nacionalismu a extrémismu?
Je legrační, že jsme se všichni učili ve školách něco jiného, než teď žijeme. Skrze masivní generalizaci nás učili, že globální kapitalismus nás všechny zachrání, ale lidi si teď uvědomují, že jeho výhody nejsou pro všechny.

DALŠÍ ŠÍLENÝ ROK

S tím souvisí i to, jak u nás byla v devadesátých letech oblíbená kniha Konec historie o globálním kapitalismu, díky němuž se už společnost nebude muset vyvíjet. A teď nemyslím jen v akademických kruzích, lidi ji četli třeba v tramvaji cestou do práce…
Jasně, Francis Fukuyama, je vtipné, že stále publikuje. Už dlouho je vidět, jak se šeredně zmýlil, a odborná veřejnost by mu měla naznačit, že by už neměl nic vydávat. Vlastně to docela chápu, v devadesátých letech převládal optimismus, který později vystřídaly dopady krize pozdního kapitalismu.

Pojďme se bavit o desce Radiant Dawn, kterou jsi minulý rok vydal s Operators. V rozhovorech mluvíš o tom, jak je jiná…
Má předešlá alba byla nihilistická a dystopická, měl jsem pocit, že mé emoce nejlépe reprezentuje postpunk. S novou deskou jsme si řekli, že se nechceme opakovat. Měli jsme pocit, že jsme se vyčerpali a už není kam se posouvat, a vše, co jsme vytvořili, znělo průměrně a stejně. Pak nastal rok 2018, situace byla dost podobná a já potřeboval změnu. Pro mě osobně bylo velmi důležité rozhodnutí přestat hrát postpunk a dystopické vize předávat v jiném, řekněme těkavějším balení.

Zdá se, že dystopická témata se na tepe lepí celý život.
Přitahují mě. Hlavně tedy s Operators, u Wold Parade jsem se jim vyhýbal. Nejde o osobní pohled na svět, spíše mě baví přemýšlet nad dystopií holisticky. Jsem velký fanoušek science fiction, Radiant Dawn je tím dosti ovlivněná.

Po finanční krizi a s výměnou posledních amerických prezidentů jsme se s dystopickými vizemi mohli v hudbě potkávat velmi často. Není na čase být optimističtější?
Radiant Dawn je optimistické album. Jeho hlavní postavy totiž mají strategii nebo plán, jak se ze své situace dostat. Máme za sebou nějakých třicet let, kdy se to apokalyptickými vizemi v hudbě jenom hemžilo, možná je čas představit protipól a alespoň umělecky si vysnít cestu ze současných krizí. I když nás to nespasí, tak nás to alespoň na chvíli utěší.

Myslíš, že si lidi dokážou představit nějakou alternativu?
Každý si dokáže neurčitě představit, jak by měla změna vypadat. Ke konkrétnějším scénářům je potřeba více kreativity a možná i šílené nápady. A tím nemyslím ty, které představuje Elon Musk při dobývání Marsu. Moje bláznivé nápady zahrnují kolektivní akci, jako například starost o své sousedy a přátele. Něco se jim děje? Tak zburcuj ostatní a začni to řešit na politické úrovni.

Jinými slovy nemáme čekat, až nás nějaký technokrat nebo populistický politik spasí, ale máme být sami aktivní.
Přesně tak. Nikdo nepřijde s tím, že má řešení na všechno. Je opravdu důležité starat se o své okolí a svými činy postupně měnit svět kolem sebe. Je důležité dělat malá gesta. Za týden budu hrát v MeetFactory, prostory jako tento obohacují scénu a vytvářejí bezpečné místo pro umění, které promlouvá k širší veřejnosti. Už jsem v něm hrál dvakrát a moc rád se do něj vrátím znovu. Jsem tam v opravdu dobré společnosti.

Před pár dny tam hráli Low. Jejich loňská deska Double Negativ celkem trefně vystihla náladu po zvolení Trumpa prezidentem, osobně mám rád tu část, kde zpívají, že se nenacházíme na konci světa, pouze na konci naděje.
Ta deska je neskutečná. Když jsem ji slyšel poprvé, tak jsem nevěřil tomu, že ji budou hrát i živě. Myslím, že vystihuje to, o čem jsme mluvili. Rozpor mezi koncem světa jako takového a vyhasnutí naší naděje... Svět se bude točit dál, i když v něj přestaneme věřit, a vůbec nesejde na tom, co si o něm kdo bude myslet. Neměli bychom propadat existenciálním krizím, ale začít něco dělat.