Deset lásek ze Žižkova: Marek „Zefv” Dočekal

Marek Dočekal řečený „Zefv” je postava bloumající Prahou, ovšem coby šéfa festivalu Žižkovská Noc ho potkáte především na Žižkově. Tam prochází podniky soukromě i pracovně, tam ověřuje místa stávající i objevuje ty nové, kterým činí návrhy. Jak se pořádá akce s více než pěti sty vystupujícími a co znamená festival samotný, jsme si řekli v rozhovoru před pár dny, teď tady máme úvodní díl cestopisného breviáře týkajícího se nezaměnitelné pražské čtvrti. Soukromá mapa Žižkova? Ano!

Žižkostel
Asi pět let zpátky mi někdo vyprávěl vtipnej příběh. „Tyvole vole, znám kostel a tam se dělají koncerty.” Byl to asi Jarda Švec, jeden z řady žižkovskejch démonů. Přišlo mi to jako docela vtipná představa – dělat v kostele black metal. Ale vypustil jsem to z hlavy. Někdy na podzim 2014 ke mně žižkovský ptáčci doštěbetali, že to není jen vtipná představa, ale realita. Na Náměstí barikád je opravdu husitský kostel, který nyní slouží jako kulturní centrum.

Nedalo mi to a zkusil jsem kostel oslovit s možností uspořádat koncert. Jednalo se o japonskou postrockovou kapelu, kterou doprovázel basák z Austrálie. Akci zvučil Jarda Švec, řádně upravený. Přišlo ohromně lidí. Jenže někdo z kostela zapomněl, že je ten den bohoslužba v modlitebně, skrze kterou se chodilo na záchody. Byla to bohoslužba pro místní Romy, kterou vedl pastor z Ugandy. Do toho všeho hrál japonský postrock a já nevěřil, že jsem opravdu v kostele, a ne v rockovém klubu budoucnosti. Kdyby tohle viděli v Norsku, tak by tam ani jeden kostel nezapálili.

Žižkostel je jedinečné kulturní centrum, kde jsou koncerty pro veřejnost až ta poslední činnost. Tamní nízkoprahové centrum Husita nabízí sociální služby a hlavně – budují komunitu, což je v postmoderních městech složité. Táňa, která kostel vede, má neuvěřitelnou energii a elán a každá návštěva celého komplexu je zážitek. A když už není co řešit, tak se vždycky dá podrbat jedna z místních zrzavých koček.

Punctum
Pokud jde o místa s duší a puncem opravdového a nefalšovaného boje na kulturní frontě, tak je to nenápadný ateliér schovaný mezi žižkovskými činžáky nad stadionem Viktorky Žižkov, s terasou s výhledem na Husineckou.

Místní kolektiv chystá koncerty netradiční a experimentální hudby a je v této činnosti náležitě vytrvalý. Punctum je důkazem, že se dá vytvořit místo, které může fungovat bez podbízivého programu anebo nesmyslných sponzorů. Každá návštěva je neopakovatelný zážitek, ať už jde o pingpongový turnaj nebo koncert avantgardních projektů z celého světa. Dokud bude žít Punctum, bude žít kulturní revoluce na Žižkově. A snad to bude na dlouho. Pro letošní Žižkovskou Noc plánujeme hořící klavír i postklubové tance. Punctum byla první a jediná volba.

Café Vítkov
Na mapě Žižkovské Noci místo s jednoznačně s nejkrásnějším výhledem. Kavárnu na střeše Vítkova by mohla trumfnout Žižkovská věž, ale bohužel se nepodařilo navázat na koncert nahoře v observatoři v roce 2017. Ale zpět k Vítkovu.

Národní památník je místo s divnou energií a neskutečným výhledem na celé město. Památník legionářů, pak Gottwald, teď pietní místo. Ale i přesto je tam kavárna se skvělým kafem, kde má člověk pocit, že je „nad věcí” a má „nadhled”. Na koncerty Kalle, Tomáše Paluchy anebo Acute Dose chceme letos navázat třeba OTK nebo Charliem Lookerem, ale říkám si, kolik lidí bude doopravdy poslouchat a kolik zasněně koukat z okna. Je to fascinující.

U Habásků
Nepochopitelný fenomén Žižkovské Noci – roztomile malinkou pivnicí pokaždé projde několik stovek lidí, několikanásobek reálné kapacity. Dalo by se říct, že to je tím, že to je na dobrém místě hned pod Seifertkou. Je to už skoro legendárním statutem, který si tahle hospoda za ty roky vydobyla, a to nejen nakládaným hermelínem.

Roky jsme v hospodě dělávali spíš rockovější a bluesovější program, protože jsme nechtěli vystrašit hospodské osazenstvo a okolí. Pár let zpět si hospodu vzal pod sebe sympaťák Radim, kterému nevadí ani punkovější kapely. Tradicí v programu jsou taky irské čtvrtky v duchu folk punku, celtic punku a podobných mutací. Hospodské prostředí, kdy je z improvizované scény k pípě pět metrů, a to se ještě musíš otočit okolo zvukaře… Zkrátka jedna z těch hospod, ve který po pár sekundách hned poznáte, že to není žádný prefabrikát (jako Kozlovny, Plzeňky a další korporátní blbosti – těch na Žižkově pár vzniklo a není to hezký pohled, hned naproti U Habásků jedna taková skomírá.)

Nad Viktorkou
To samé, co se dá říct o hospodě U Habásků. Duch Žižkova, hospoda, co úspěšně přežila kupónovou privatizaci, divoké devadesátky i Paroubka. Ale teď kdo ví, zda zvládne postupnou gentrifikaci Žižkova, která na něj teče z Vinohrad.

Výčepák Igor a jeho syn jsou místní pojmy. A co jsem tak odpozoroval, tak si tam na Plzňičku rád zajde i kdejaký umělec, kterého bych v jinak v takové putyce nečekal. A to je dobře, že se to míchá, rád bych zlomil ty narativy o hospodách pro dělňase a pro intoše. Místní sklep klasického žižkovského střihu hostil nejednu legendu. Záviš zde odehrál přes dvě stovky koncertů, Žižkovská Noc se zde koná tuším od roku 2013.

Nechci se dostat do roviny nějaké nostalgie po starých knajpách, ale spíš do roviny práva na město a práva na to mít levnou knajpu u baráku. A to ne proto, aby se mohl člověk uchlastat k smrti, ale aby se měl kde potkat se sousedy, umělecky tvořit a vymýšlet. A tuhle přirozenou kulturu nenahradí ani sebelíp proinvestované kulturní centrum.

Tunel
Novější žižkovská hospoda na Černínově, hned za rohem od Žižkostela a Kliniky. A nejen díky tomu se tam dá vždy potkat pár známých a dalších slušných lidí. Zároveň favorit soutěže „Pražská nakládačka” o nejlepší nakládaný hermelín. A stejně jako v Bohuželu – na baru vždy pouští barman Honza, basák Hydrauliteru, jen ty nejlepší punky, rokenroly a hardkóry. Nemusím se bát, že si budu muset ustřelit hlavu u radiového diska nebo u přenosu tenisu za kanálu šest, jak bývá v putykách okolo pravidlem.

Jedno z těch míst na Žižkově blíž Ohradě, kde mám jistotu, že i kdyby měli jukebox, tak že by se stejně netočil Ortel ani Orlík. V minulosti zde probíhaly ty nejdivočejší koncerty Žižkovských Nocí, ale díky naprosto nesmyslné šikaně a udavačství ze strany sousedů se musela situace v Tunelu zklidnit a s tím přišel i utrum pro koncerty. Není to klub, ale hospoda, tak se nejedná o tolik bolestivou ránu, ale dost mě vytáčí, že to je několikátý prostor, co řešil na Žižkově podobné konflikty se sousedy kvůli hluku před 22:00 anebo kvůli hloučku lidí před klubem.

Bohužel bar
Pár slov o tom vypečeném baru na Bořivojce by se mělo objevit v každém průvodci současnou Prahou. Když se mě ptají kapely, nehledě na žánr, kam se mají jít napít, posedět a zahrát fotbálek, tak je posílám do Bohuželu. Jedno z mála míst, kam se rád vypravím na limču a pokecat s kámoši. Na vysedávání po hospodách moc nejsem, ale do Bohuželu se vypravím rád.

Bar uvnitř vytapetovanými plakáty z Prahy za několik let, nedá se dopočítat, kolik kapel člověk zná, v kolika hrají kámoši a kolik jich promarnil na akcích, o kterých nevěděl. Příjemní barmani a to naprosto hlavní a zásadní – snad nikdy se mi nestalo, že bych přišel a hrála nějaká špatná hudba. Punk, rokenrol, crust, zkrátka hudba pro slušné lidi.

Salé
Infocentrum, kavárna, freeshop, knihovna a kdoví co ještě – to vše je Saléčko na Orebitské. Ta ulice je pro mě srdeční, dělal jsem tam deset let zpátky naproti v Jet Clubu (nyní Bike Jesus) první koncert a během let jsem tou oblastí spodního Žižkova často chodil. A tak nebylo těžké si všimnout, že hned ve vchodu naproti se něco děje. Salé je skvělé. Srdce Žižkova, což zní moc pateticky.

Komunitní místo v pravém slova smyslu, kde se setkávají lidi ze Žižkova i okolí, dělá se tu promítání filmů, workshopy, meetingy, má zde základnu i místní Food Not Bombs. V týdnu se najde něco veganského na zub pro každého, kdo jde okolo, a lednice je vždycky plná limonády. Je to jako být u někoho v obýváku, ale lepší, protože to je pro každého. První pondělí v měsíci mají ty nejlepší vegan burgery v Praze, skoro každou sobotu se pro změnu koná Lidová kuchyně s rozmanitou škálou skvělých jídel. To vše za dobrovolné příspěvky na různé benefiční aktivity.

Mess
Začalo to nenápadně, jako ostatně každý lepší příběh na Žižkově – šel jsem v noci bez cíle po Lipanské a říkal si, že dojdu pěšky až na Olšaňák a počkám na tramvaj tam. Cestou jsem si všiml světel a hluku, který vycházel z nově rekonstruovaných výloh naproti legendárnímu kebabu, hned u zastávky směr centrum.

Klub neoznačený, ve výloze nic krom nápisu Mess z malých písmenek. Uvnitř nový bar a pod ním sklep klasického žižkovského střihu, kde tančilo několik šťastných lidí, kterým solidně hrál techno DJ, žádná empétrojka. Neopakovatelný zážitek – najít nový bar hned na hlavní na zastávce, co vznikl doslova „ze dne na den”.

Za projektem klubu Mess stojí dvě sympatické a odvážné holky z Gruzie. Tak doufám, že je místní temnota nepohltí a že se jim naplní jejich kulturní a komunitní ambice. Flek mají skvělý.

Žižkovská věž (letos není součástí festivalu)
Účast symbolu festivalu – věže – na festivalu byla několik let náš sen. V roce 2016 se to podařilo, ale bylo to tak narychlo, že jsme zde udělali krásný, ale nikterak rozsáhlý program, který nemohl vyčerpat ducha tohoto netradičního místa. V roce 2017 jsme měli štěstí. Heartnoize připravili dvě scény současné klubové elektronické hudby a na věži se po všem stresu a přípravách otočilo přes pět set lidí. Neuvěřitelný moment vidět tu nejdelší frontu, co kdy kdo kvůli festivalu stál.

S bookingem prostoru se váže i vtipný příběh o kocourovi Slepičkovi. Pár dnů před akcí to vypadalo, že by mohla chtít produkce věže akci zrušit. Byl jsem z toho dost nešťastný a po nocích přemýšlel, co s tím a jak to zvrátit. Vzpomněl jsem si, že kamarádka vyprávěla, že její kamarádka má na věži tátu v nějaké pozici. Ještě v noci jsem jí volal a prosil ji o pomoc, aby se za nás přimluvila u kamarádky. Moc se jí do toho nechtělo, ani jsem se jí nedivil – bylo to hodně netradiční přání, chtít v noci něco tak šíleného, jako zajšťovat prostory pro festival skrze známého známého známého. Tak jsem použil ten nejsilnější kalibr, co mě napadl. Slíbil jsem jí koťátko. Slovo dalo slovo a kamarádka volala kamarádce, ta pak tátovi, ten někomu, ten někomu a ve výsledku se vše podařilo a festival mohl proběhnout. Anebo kamarádka hrála vabank o kočku a my měli prostě jen štěstí.

Každopádně to byl jeden z nejsilnějších momentů festivalu v celé jeho historii. Kocoura Slepičku můžete vidět v upoutávce k ročníku 2018. Bohužel v dubnu 2018 umřel na selhání plic. Ale prý to byl dobrý kocour a díky němu si zatančilo fakt hodně lidí. Díky, Slepičko.

Cross
Rozšíření festivalu o další kluby mimo Žižkov viselo ve vzduchu už delší dobu, kdy bylo jasné, že se na desítky kapel za směšné vstupné chce v jeden moment dostat až moc lidí najednou. A to tvořilo na Žižkově až nehezké momenty, kdy se do klubů dostalo víc lidí, než je zdrávo. Občas je to atmosférou super, ale i tak si to snažíme víc hlídat a pro akci hledat nová místa s dostatečnou kapacitou. A to bylo jasné i pro ročník 2015, kdy jsme poprvé udělali Žižkovskou Noc v Crossu.

To bylo keců! Že to není na Žižkově, že to je moc doupě, že tam hraje tohleto, že tam nehraje támhleto a já nevím co ještě. Proti Crossu si našlo argument opravdu hodně lidí. Je to únavné poslouchat, ale rozhodně není únavné trpělivě, člověk po člověku, vysvětlovat, že Cross je doslova křižovatka, kde se potkává tak barevné a rozsáhlé spektrum lidí, jaké snad nikde jinde v v Praze.

Divadlo, koncerty, site-specific, přednášky, cestopisy a nové mejdany každý měsíc. A hlavně progresivní a dynamická dramaturgie i přístup k tak pestré věci jako je kultura. A že to jsou důvody, proč zkusit překročit vlastní stín a akci posunout z Žižkaperku dolů pod kopec a přes řeku, daleko od hoodu. Holešovice jsou charakterem čtvrti i zvyky místních dost podobné Žižkovu, o dost podobnější než Karlín na druhém konci tunelu. Nelituju toho dobrodružství a doufám, že ani Cross ne. Pokud se držíme otřepaného, ale stále platného „no borders – no masters”, tak to může platit i v rámci města. A nechtěl bych, aby se festival připravil o skvělé stage a zamrzl jen proto, že bude staromilecky bazírovat na lokalitě mezi Bulharem a Jarovem.

Klinika
Krásné vzpomínky. Pití matéčka na krásné zahradě. Desítky komunitních obědů a večeří se sousedy. Benefiční koncerty pro různé projekty, přednášky na zajímavá témata. Občas se ptám sám sebe, zda se tam někdy byl některý z kritiků autonomního sociálního a kulturního centra podívat. Nemyslím to konfliktně, chápu ideologické nebo kulturní rozdíly. I přesto by snad pohled na skvělou veganskou svíčkovou, pohodovou kavárnu anebo promítání filmů musel přesvědčit každého hejtra o neškodnosti a užitečnosti místa, na které se plivlo neskutečně nenávisti jen proto, že se v téhle dementní době místní postavili za ty, kteří se sami nemohou bránit – za uprchlíky, lidi bez domova nebo lidi v těžké sociální situaci.

A že ten barák nebyl jejich? Tyvole! Plicní klinika byla mnoho let bez života, plná odpadu, buchen a alobalu od perníku. To všem kritikům přišlo v pořádku, že se neozvali? Nechat chátrat prázdné státní objekty, když mrznou lidi na ulici, mi nepřijde v pořádku. Kultura by se neměla zapouzdřit do sebe a měla by se vyjadřovat k problémům okolo nás. Koncerty i divadlo na Klinice byly vždycky super a je ohromná škoda, že místo už nefunguje, protože tam ten kulturní přesah vždycky byl.