Desky roku 2023 podle Full Moonu: 2. místo

Jedno údolí je magické i skličující, to druhé syrové a vznětlivé jako troudná sojka, neukojitelný hněv. Druhé pozice ve výročním hlasování redaktorů Full Moonu obsadily formace značně rozdílné, ovšem punkové kořeny, ty mají podobné.

Domácí

2. Tábor – Údolí hvězd (Day After) 72 bodů
Při poslechu pražské skupiny padají interesantní hudební přirovnání nejrůznějšího druhu, od Oldřicha Janoty nebo Vladimíra Václavka přes Bratry Orffy až po Lankum, Earth nebo samotné Sunn O))). Na každém šprochu sice pravdy krajíček, zároveň u málokteré kapely jsou taková hledání marnotratnější. Čtveřice, která stojí dalšími končetinami (nejen) ve formacích Vole, Oswaldovi nebo MaVa, fascinuje od svých počátků a není náhodou, že deskou roku magazínu Full Moon se stal jejich předchozí titul Liebe (2020). Tábor změnili label, ale nikoli kvality. Údolí hvězd je magické i skličující, navíc odkazuje k tvorbě snad jediného tuzemské prokletého básníka Karla Šebka.

„Nostalgické ladění posluchačům dopřeje idylu švédského venkova dětí z Bullerbynu, ale nese v sobě i mnoho pochmurného. Je to také čítanka lidských emocí a životních situací. Přesto album Údolí hvězd působí oproti prvotině Liebe méně depresivně, ale i méně pateticky. Ne že by patetičnost skladbám a Táboru obecně neslušela, ale je to důkazem, že kapela ve své tvorbě umí překračovat vlastní stín. Vedle toho deklarovaná láska k volnému pohybu, motiv opouštění uspěchaného, přitakání všednosti zde rezonuje v nejlepších tónech.“ (Dód, Headliner)

Zahraniční

2. Danny Brown & JPEGMafia – Scaring the Hoes (AWAL | Peggy) 43 bodů
Ještě začátkem loňského roku nenasvědčovalo nic tomu, že by Danny Brown porušil svoje mlčení nastalé v říjnu 2019. Uplynulo sotva deset měsíců letošního roku a má na kontě hned dvě další alba, která se ve výročních žebříčcích potkávají pravidelně. Brown se spolu s dalším raperem a producentem JPEGMafia, nechali hned několikrát vidět společně na veřejnosti, tudíž oznámení společného alba úplné překvapení nebylo. Podobně jako jeho vyznění, k punku i radikalitě měli oba vždycky náramně blízko. „Talk to me soft like you can keep a secret/ Lower down your voice so it's a high chance of leakage.“

„Scaring The Hoes hoří jednoznačně syrovou, punkovou vášní. Je to záležitost naprosto bez zábran a bariér, která od samotného začátku útočí na vaše smysly a nepoleví do závěrečné sekundy. Posluchač je na šestatřicet minut ponořen do chaosu, a když album skončí a vy se pokusíte nadechnout, přichází neodbytný pocit povinnosti vrátit se a poslechnout si to celé znovu. Jedinečná oslava stylu dvou hiphopových heretiků, která odmítá jakékoli zdání konformity a ponechává si volnost, aby byla přesně taková, jakou ji chtějí mít. Ať už je to jakkoliv.“ (Wesley McLean, Exclaim)