Válová a Janáček, abstrakce na třetí

Už ta dvě jména vedle sebe – představitelé 20. století a moderny své doby, nesmrtelní svými inovativními postupy a bezbřehým přínosem pro české kulturní dějiny. Mysl zběsile pracuje dřív, než přejdu práh tzv. kabinetu grafiky, malý sál v mezipatře Domu umění. Tvorba výtvarnice Jitky Válové na motivy skladatele Leoše Janáčka je tu prezentovaná osmi zarámovanými díly a doprovázena pěti hudebními ukázkami.

Jaká radost, že to právě Galerie výtvarného umění Ostrava získala darem cennou sbírku z pozůstalosti Válové. Její aktuální prezentace se koná pod hlavičkou Mezinárodního hudebního festivalu Leoše Janáčka a v poslechové místnosti najdete úryvky nahrané mj. Janáčkovou filharmonií Ostrava. Dokonale zapadající kolečka.

Do sálu vstupuju odhodlaná, současně s trochou obav. Z vyprávění slovutného operního režiséra Roberta Carsena v Artzóně si pořád pamatuju, jak přiléhavě mluvil o Janáčkově tvorbě jako o nesmírně komplexním, koncentrovaném a intenzivním světě. Pojmu jeho hudbu i další vjemy? Budu si nejdřív prohlížet kresby, nebo poslouchat ukázky? Uslyším, co uvidím? Nebo to bude naopak?

Technika lité kresby, se kterou Válová pracovala už v 60. letech, je v této Janáčkovské sérii nejdřív vedená horizontálně – notově. U prvního rámu čtu minimalistický, černý zápis na bílém automaticky jako věty sonáty. U kompozic na barevném podkladě už je stopa mnohem složitější, imaginativní nebo pohádkové pasáže hudby se mění v dramatické a drásavé, stále u nich ale platí zákony partitur. Na obrazech za to vládne chaos a ruka se zásadně vyhýbá pravidelnostem, repetice motivů a pochodovost skladeb se sem nepropisuje.

K poslechu jsou Sinfonietta, Putování dušičky, Listy důvěrné, Taras Bulba a hned u vstupu Kreutzer Sonata. A jak ženou vpřed smyčce v sonátě, tak rychle běžím očima i já po linkách zápisu, ale i při druhém kolečku kolem sálku je má snaha o uchopení spojení, jak jej možná Válová zamýšlela, marná. Současně je právě marnost a nevědomost, kde začít a kde skončit, vzrušující. Tlumí racio a vynucuje si takové oddání dílu, které se obejde bez faktického výkladu či pointy. Je to omamný pocit, po návratu domů přesto hned dohledávám.

Leoš Janáček jednou řekl: „Žasnu nad tisícerými a tisícerými zjevy rytmů světů světelného, barevného, zvukového i hmatového a mládne můj tón věčným rytmickým mládím věčně mladé přírody.” Ano, to rytmus, rytmus je tím klíčem. V rozhovoru Českého rozhlasu o vystavených kresbách to Jitka Válová jednoznačně vysvětluje: „To nejde, abych zaznamenala celou skladbu, to je vyloučený. … Jen když na mě něco silně zapůsobí, tak udělám, co ve mně zůstalo.”

Hudební nadání Jitka Válová dle vlastních slov neměla, ale ve stejném rozhovoru říká, že se během lekcí v dětství „aspoň naučila poslouchat”. Pokud se chcete naučit totéž, nebo prostě jen lépe pochopit Janáčkův komplexní svět, můžete zkusit online průvodce od Nadace Leoše Janáčka.