... do dalších dní (Letní filmová škola 2022)

Pruh stínu lemuje Masarykovo náměstí, dopíjím kafe. Ve vzduchu je cítit únava, spalující léto a brzké loučení. Vyprázdněné ulice jsou znamením toho, že mnozí odjíždějí, a taky toho, že se konají jedny ze závěrečných projekcí. Vydávám se obvyklou trasou do Hvězdy na poslední snímek, na poslední dotek filmu.

Lakomství (1918) bylo natočeno v rámci série Sedm smrtelných hříchů a hlavní roli v něm ztvárnila italská diva Francesca Bertini, která se o filmy starala i produkčně. Marie a Luigi se chtějí vzít, lakota jejich blízkých jim v tom však brání. Jejich budoucnost je tak nejistá... O hudební doprovod se starají noiseové kytary a hlas Veroniky Stříbrné z uskupení Franzie. Sekce němých filmů letos představila nepříliš známá díla italské kinematografie desátých let minulého století, na jejím úspěchu to nic nezměnilo.

Pod plachtou Literárního stanu se publikum s Pavlem Klusákem přesouvá do světa normalizačního popu. Kromě představení publikace o Karlu Gottovi a vysvětlení historických souvislostí dochází i na sdílení osobních příběhů se známým zpěvákem. Historky se valí jedna přes druhou, obecenstvo se směje. Všechny nakonec trumfne vyprávění o německém zubaři, který „goldene Stimme aus Prag“ používá jako anestetikum při zákrocích.

Bulvár u Hvězdy se mezitím zaplní, stánky ještě jednou ožívají. Jeho dominantou se stává dlouhatánská stonožka, která čeká na slavností zakončení a premiéru Arvéda od Vojtěcha Maška. V doznívajícím rytmu filmů uvažuju, jaká byla letošní Filmovka.

Prvotní pocit, že mám štěstí při výběru filmů, vystřídalo vědomí, že jde o výbornou dramaturgii, ne o můj výběr. Pamatuju jednu dvě projekce, které mě zklamaly (Řeka, Smutek a radost v životech žiraf), ostatní filmy ve mně střídavě vyvolaly větší či menší nadšení (Vitalina Varela, Marťnaské lodě). Zařazení řady snímků (Štěstí, Kapitán Volkonogov) bylo riskantním tahem, ve většině případů se tato odvaha vyplatila.

Oproti minulým létům jsem se nevázal na žádnou konkrétní sekci, a tak mi odolaly jenom půlnoční delikatesy, v rámci kterých se promítaly brakové filmy z východního Německa. Řada věcí pro mě byla nových, ať už první účast na režisérské masterclass nebo objevování dalších kaváren, často jsem měl pocit, jako bych na Filmovce byl poprvé. To hlavní ale zůstalo – vysoká úroveň akce a jedinečné prostředí, kterému vévodí Hvězda s přilehlým parkem, ostatní sály jsou rozeseté napříč městem. Vše je v docházkové vzdálenosti, při spěchání lze využít kola, čemuž je Hradiště dobře uzpůsobeno. Je to právě atmosféra, ve které náhle vyvěrají filmové klenoty, z neznámých tváří se stávají přátelé a za noci z klubu Mír duní beaty, co tolik lidí do Hradiště přivádí. A to opakovaně, i nově příchozí hned říkají, že se zde budou vracet.

Je večer, rozmanitý festival se loučí. Programové stany se budou brzy sklízet, stejně jako alej občerstvení. Stěží se věří, že je konec, že filmové zážitky už jen doznívají v myšlenkách a vzpomínkách. Před očima mám nejsilnější obrazy z letoška: víkendový déšť, jas ve Smetanových sadech a rozhovory s přáteli i samotnými tvůrci.

S taškou na rameni a sklenkou maté v ruce opouštím Slovácko, plný inspirace a nadšení do dalších dní. Letos se Filmovka vydařila, ukázala se ve své nejlepší formě a připomněla mi, proč je neochvějnou položkou v mém kalendáři. Na viděnou příští léto.