Dobrodružství na hranici atmosféry (Izanasz)

Jan Palatý neboli Izanasz se zjevil takříkajíc odnikud a okamžitě se etabloval coby jedna z nejzajímavějších osobností zdejší ambientní scény. Scény, jejíž žánrové zařazení mu záhy začalo být těsné.

S Honzou jsme se bavili u příležitosti vydání alba Karmanlinjen, které odhaluje „světlejší“ tvář jeho tvorby, a které pulzuje nenápadným životem. Na desce jako bychom se skutečně pohybovali kdesi na hranici atmosféry, kde je vnímání jiné než dole na zemi nebo v hlubokém vesmíru – a život je zde bohatší, než by se dalo čekat. Pokud jsem v souvislosti s jeho deskou Spectral Cascades psal o „jetlagové romantice“, nyní míříme dále do kosmu. Kam Izanasze zavedou další kroky je nejasné – stejně jako to, zda to vůbec bude pod stejným jménem.

V roce 2017 jsi vydal dvě nahrávky, Fāl-gūsh a Spectral Cascades, rok 2018 jsi začal s albem Karmanlinjen. Dá se říct, že každé z nich vznikalo za odlišných okolností? Jaké byly?
Nejbezpečnější je říct ano i ne. Fāl-gūsh pro mě byla a stále je zvláštní věc. Když jsem ji vytvářel, prvních deset či kolik minut jsem měl zpracovaných před tou nocí, kdy jsem tuhle nahrávku dokončil, a nemohu zrovna říct, že bych si nějak čistě pamatoval, jak přesně to začalo.
Spectral Cascades vzniklo během Vánoc a Nového roku 2016. Pamatuju si, že jsem na Vánoce poslouchal Belated Movements for an Unsanctioned Exhumation August 1st 1984 od The Inward Circles a dostal jsem se skrz tohle album do velice zvláštního transu. Během večeře jsem neřekl snad ani slovo a hned po skončení jsem šel zpátky do pokoje nahrávat, z čehož se s jen mírnými úpravami stala skladba Emily Fusselman's Rabbit. Předtím jsem měl velice hrubý náčrt Memories of Broken Character Armor – a když říkám hrubý, tak tím myslím fakt velice hrubý a neotesaný. V té době to byl ryzí, neporušený výraz toho, co se ve mně v té době odehrávalo, jako kdyby to „osobnostní brnění“ (character armor), které každý nosí, bylo v tu chvíli pryč. Ale to samozřejmě pak prošlo úpravami, až z toho nakonec byly jen vzpomínky na tohle celé.
Ale rád bych podotknul, že to jméno je taky směsice názvu (zatím nevydané) hry Memory of a Broken Dimension a jedné kapitoly z The Denial of Death od Ernesta Beckera, ve které mluví o character armor (ačkoliv to je, myslím, původně termín od Wilhelma Reicha). Zbytek tak nějak vyplynul z těchhle dvou skladeb sám od sebe. V té době se mi odehrávala spousta věcí v hlavě a Spectral Cascades je jednoduše kulminační bod tohohle celého. Nejen té konkrétní doby, ale obecně to byl bod zvratu pro moje úzkosti a depresi, se kterou jsem se tehdy dlouho potýkal.

Takže tvorba jako východisko z deprese může fungovat?
To mi přijde jako něco, na co vůbec nemám autoritu odpovídat. Kreativní činnost obecně asi může fungovat jako ventil a způsob, jak si urovnat věci, pro mě určitě. Spectral Cascades je sice vrchol, ze kterého jsem pak šel dolů, ale to album a proces tvorby nestály samy o sobě za tím, že došlo ke změně. Ten význam to pro mě nabralo z větší části až při/po té změně.
Co se týče Karmanlinjen, okolnosti okolo téhle nahrávky nebyly zdaleka tak dramatické. Měl jsem jednoduchý nápad, který jsem chtěl uskutečnit: jednoduché táhlé tóny, které by se prolínaly a jemně plynuly po nějakou dobu v jednoduché kompozici, což se stalo začátkem skladby. Poté to samo jaksi nastartovalo a vznikl zbytek, podobně jako u Fāl-gūsh během víceméně jednoho sezení. Pár změn se ještě událo, ale byly minimální a spíš to bylo jen jemné dolaďování. Nicméně, tentokrát místo toho, abych se zaobíral nějakými interními potíži a starostmi, jsem se spíš zaobíral a zajímal o kontext v umění. Snažil jsem se přijít na to, jestli pro mě má nějaký smysl brát vyjádření autora jakéhokoliv díla ke svému vlastnímu dílu jako něco víc než vyjádření osobního významu a pocitů někoho, kdo to jen poslouchá. A skončil jsem prozatím u toho, že ne. Nemám jak určit, jestli je autor stoprocentně upřímný nebo jestli lže, jestli to vůbec je jeho dílo a ne dílo někoho jiného, nemám jak určit nic, už vůbec ne, jak vnímá svoje vlastní dílo. Na což mi pár lidí řeklo, že je to cynický postoj, ale pro mě je to jen subjektivistická záležitost. Kontext je fajn, poskytuje lidem jakousi platformu, od které se odpíchnout a vidět něco jinak, ale není nutný. To, co se děje okolo tvorby nějakého díla, jsou pouze okolnosti, které jsou pertinentní jen k autorovým vlastním myšlenkám, není to něco, co je tomu dílu předáno, není to nějaká kvalita, která se dědí, která je pak předána tomu, kdo dané dílo posuzuje.
A pro mě je Karmanlinjen v prvé řadě o tomhle, připomínka tohohle myšlenkového procesu, který se ale určitě v budoucnu změní. Nebo možná není, třeba lžu, vzhledem k tomu, co jsem teď napsal o kontextu. Ale to je přesně to, o co mi jde, podnítit takovou diskusi, když nic jiného. Z toho důvodu je na zadní straně CD obalu (ale taky jako .jpeg při stažení alba na Bandcampu) kruhová šifra, ve které je krátká zpráva, která se k tomuhle váže.

Přitažlivost dobrého ambientu spočívá v jeho bezbřehosti a taky Karmanlinjen postupně odhaluje vícero tváří. Je tohle důvod, proč tě baví skládat podobnou hudbu?
Tohle momentálně nevím, jak zodpovědět, vzhledem k tomu, že se můj vkus mění a ambientem jsem přesycený. Do určité míry asi samozřejmě, ačkoliv o tom aktivně nepřemýšlím, když něco skládám. Ale rozhodně se mi líbí to, že mě nic nelimituje, nebo že se tak aspoň cítím. Je jedno, jaký nástroj použiju, jak dlouho bude co znít, v jaké hlasitosti a v jakém frekvenčním pásmu, je to velice fajn tohle nechat být, ať s to vyvíjí samo.
Ale možná právě proto teď cítím trochu nechuť k tomuhle přístupu, protože se obecně nerad přibližuju k jakýmkoliv extrémům, a nespoutaná a bezstarostná kreativita, kdy jakmile jsem s něčím spokojený, tak se dál nesnažím nic zlepšit, je svým způsobem poměrně extrémní, i to, že použiju opravdu, co chci. Proto se to na věcech, které teď vznikly po Karmanlinjen, snažím vyrovnávat. Což je zároveň, alespoň pro mě, dobrý způsob, jak jít proti všežravosti a proti krátkému rozsahu pozornosti.

Kde ty sám vnímáš hranici toho, kdy je ambientní deska jen kulisou, a kdy svébytným světem vábícím k návštěvám? A je vlastně druhé nadřazeno prvnímu?
„The beauty is in the eye of the beholder.“ Myslím si, že ta hranice neexistuje, ani v obecném smyslu, ani u individuálních lidí. Něco, co pro někoho může být kulisa, se může za nějakých okolností stát úplným opakem a vice versa. A samozřejmě se názor dvou lidí může zcela lišit a nejde říct, že jeden má pravdu a druhý ne.
Taktéž si nemyslím, že by jedno bylo nadřazené druhému, obojí prostě je a spíš než se zaobírat tím, jestli je něco lepší nebo horší, mi přijde diskuse o tom, co to pro koho znamená a proč, daleko zajímavější.

Takže tě baví konfrontovat tvůj vlastní názor na hudbu s jinými?
Rozhodně. Ať už se to týká například jen jednoho alba nebo obecně pohledu na hudbu. Nikdy to není něco statického, co se už nikdy nezmění, a moct slyšet a snažit se pochopit, jak někdo jiný vnímá něco, co to pro něj znamená a tak, je fajn. Určitě se za třeba jen dva roky podívám zpátky a uvidím, jak moc se můj názor liší. Nejen v hudbě, u všeho, co jsem tady napsal.

Jméno Izanasz v sobě nese odkazy k něčemu, co ti je blízké (japonský bůžek Izanagi a hudebník Fennesz), tvá hudba je ale hodně intuitivní, respektive rozhodně není obrácená do sebe či iluzi vlastní dokonalosti. Jak hledáš hranici mezi intertextuálními odkazy a přirozeností?
Myslím, že nic takového nedělám a ani mě to nikdy nenapadlo, upřímně. Je to samozřejmě jen můj názor a není to něco, co by byl objektivně správný přístup, ale líbí se mi behavioristický výklad těchhle věcí. Pokud si pamatuju správně, tak právě zrovna v již zmíněném Denial of Death navrhuje Becker, že člověk od svého početí v sobě nenese žádné rysy a vlastnosti, podle kterých se bude vyvíjet, že vše je pouze reakce na podněty, kterým je vystaven. Žádní dva lidé nebudou nikdy mít 100 % stejný vývoj, vždy se tam budou vyskytovat aspoň minimální rozdíly a i ty, myslím si, mohou vše obrátit zcela naruby. Člověk jednou zařve na své dítě v nešťastné chvilce a to dítě z toho může mít trauma na celý život. A proč bych měl tím pádem hledat hranici mezi odkazy a přirozeností, když, pro mě osobně, je to v podstatě tatáž věc?
Říká se, že člověk je amalgamací pěti svých nejbližších lidí, ale obecně si myslím, že se lidi ovlivňují na tolika úrovních a že nikdy nelze určit, jestli je něco můj rys nebo převzatá vlastnost. Je to obojí a ani jedno zároveň, stejně jako resonanční struktury v chemii. Pochybuju, že by se to někdy stalo mně, rozhodně ne teď, ale když lidi říkají, že se nějaký umělec změnil, že nějaká kapela už není to, co bývala, tak mi to přijde jako úplně zbytečné prohlášení. Samozřejmě, že se lidi mění, jinak to ani nejde, to neznamená, že už nejsou nějak true. Byli vůbec někdy true? Nelze určit.

Hodně z tvé hudby vzniká spontánně, bez dalších zásadních zásahů. Zároveň z tebe cítím skromnost. Myslíš, že jsi na sebe přísný?
Nemyslím si, naopak u sebe poslední dobou spíš pozoruju, že se mi nafukuje u určitých věcí ego. Což není nutně špatně, alespoň do té doby, dokud to rozpoznávám a nenechávám se tím strhávat.
Než jsem vydal své první album Hourday, tak jsem se usilovně snažil něco vytvořit, protože jsem chtěl ukojit svoje ego; že jsem to byl já, kdo něco vytvořil a že se tím můžu chlubit. Ale přes jednoho člověka jsem se dostal ke knížce The War of Art od Stevena Pressfielda, ve které říká, že možná v nás nic není, možná fungujeme spíš jako kanály, kterými něco protéká. Ať už tomu něčemu člověk říká inspirace, bůh/bozi nebo energie. Když se člověk snaží za účelem nakrmit svoje ego, tak se nejspíš setká s problémy. Když to ale nechá volně plynout a nebude sám sebe brát jako původ vzniku, tak je velká šance, že se stane něco fajn. Jestli to tak funguje či ne je asi na každém, ale tenhle přístup se mi líbil a začal jsem se snažit to tak vnímat. A pak jsem náhle měl album, albeit ne perfektně zmixované, ale bylo to něco. Hraničí to trochu s klišé, říkat, že ne, to nejsem já, to vzniklo samo od sebe a já jsem jen pomáhal, ale tak ať. Přišlo mi to natolik pertinentní, že jsem si nechal udělat tetování, ve kterém (mimo jiných věcí) je tohle abstraktně zanesené.

Na svém webu nabízíš kromě hudby i malby…
Plátna mě napadla v momentě, kdy jsem nahrál jeden svůj artwork, Death With Benefits, na Reddit a spousta lidí mi napsala, že se jim to líbí a že by rádi měli výtisk. Necítil jsem se ale úplně komfortně s více než jednou kopií; ačkoliv dělám věci digitálně (což mi přijde, že má jakousi konotaci toho, že to je něco míň než skutečné malby), byl to pro mě důležitý kousek. Tak jsem si řekl, že jedno plátno, tedy jedna kopie, bude dost.

Čtěte též rozhovor, který vyšel ve Full Moonu #82.