Jan Starý | Články / Reporty | 19.08.2020
Ondřej Bezr označil „brněnský Trutnov“ za „jednu z mála akcí, které se letos konají“. To je hodně daleko od pravdy. Bez velkých festivalů mohly více vyniknout nebo přímo vzniknout četné nové podniky, a to i dost odvážné, bez kompromisů vynucených aktuální situací. Mezi ty odvážné patří i pošumavský festiválek Dobršská brána, který si ve čtvrtém ročníku dal jako téma harmoniku.
Propozice dvou dní plných zvuků akordeonu nemusí znít jako ideální program na letní víkend, ve výsledku měla ale akce do jakékoli úmornosti daleko. Hodně k tomu přispělo samotné místo. Dobrš je vesnička schovaná mezi lesy a pastvinami na kopci nedaleko Strakonic, kudy projedou asi čtyři auta za den. Festival využívá místní kostelík (prastarý a neuvěřitelně malebný) a nádvoří zámku s tvrzí. Pár kroků od hlediště kdákají slepice – občas se až podezřele strefovaly do rytmu –, vedlejší zemědělská usedlost zas zajistila triumfální průjezd traktoru, kterému kapela jednoduše nemohla konkurovat. Nejdřív práce, potom zábava.
Hlavní lákadlo ale bylo čistě hudební – finský akordeonista Kimmo Pohjonen s projektem Skin, kde ho doprovází jeho dvě dcery Inka (kytara, zpěv, elektronika) a Saana (bicí, zpěv). Pohjonen má zvláštní dar tvořit hudbu, která je jak přístupná, tak osobitá a progresivní, a živé provedení to jen podtrhlo. Skin fungovali jako lavina, která začínala lyrickými ženskými dvojhlasy nebo improvizací plnou rozšířených technik, aby se posléze rozjela do vrstevnaté masy, kde už se nedalo rozlišit, jestli pod nosnými šlehy akordeonu zní zefektovaná kytara, harmonikové smyčky nebo samply. Příslovečná „punková energie“ zdaleka nepopisuje, jak explozivní tohle vystoupení bylo. Chytlavé rytmy, hrdelní zpěvy a burcující melodie fungovaly jako bitevní nápěvy, u kterých se zkrátka nedalo sedět – adekvátní reakcí by byl moshpit nebo demolice bouracím kladivem. Z trojice na pódiu byla cítit obdobná energie a souznění, kdy otec Pohjonen v jakémsi samurajském úboru soubor vedl, ale bez diktárorských sklonů, a jeho dcery skvěle fungovaly ve svých rolích – Saana s poměrně úspornými, ale chytrými a efektivními rytmy, a Inka jako univerzál, který zvládá podkladové beglajty, náročnější vybrnkávání i vkusné beaty.
Vedle Finů dorazila i početná francouzská výprava. Vystoupení kvinteta Daniela Milleho muselo kvůli počasí proběhnout čistě akusticky v místní hospodě, improvizované podmínky ale vytvořily silnou atmosféru. Podnik v současnosti funguje párkrát do roka a v sálu se nehrálo snad desítky let, takže se jednalo o výjimečnou příležitost – určitě pro hlavního organizátora, který má místní kořeny. Mille a spol. představili program věnovaný převážně interpretaci slavného skladatele tanga Astora Piazolly. Nečekaně zamyšlený zvuk akordeonu, kontrabasu a tří cell, který si bral z jazzu i klasiky, byl skutečně krásný. Časem ale začala být tahle klidná romantika poněkud monotónní.
fotogalerii z festivalu najdete tady
Druhé francouzské kvinteto, tentokrát s foukací harmonikou a zpěvem Charlese Pasiho, se pohybovalo pro změnu v retro blues, třetí – české – kvinteto Ondřeje Zámečníka zahrálo standardní jazzový set, procítěné klavírní/akordeonové písničkářství Elišky Sýkorové bylo procítěné až moc a doplácelo na texty... Dobršská brána dokáže na jednu stranu dovézt extrémně zajímavé projekty, zároveň tu ale jsou vyloženě žánrové věci bez většího přesahu. Nejblíž příjemnému překvapení byl nakonec soubor Razam Ivy Marešové a Aliaksandra Yasinského, kde si v energických skladbách s balkánským nádechem skvěle rozuměla zejména viola s akordeonem, ale zdařile je doplňovala i kytara s bicími. Specifickou roli pak měl hlasitý a hutný kopák, který, dost možná nezáměrně, posouval vyznění blíž hudbám, kde nejde o tóny, ale o zvuk. Velmi zábavné byly dokonce i improvizační vsuvky výborně si rozumějících hudebníků, škoda jen příliš agresivního zpěvu a slabších textů.
I s výhradami k dramaturgii může být festival skvělý – protože nejde jen o hudbu, ale skutečně i o svého druhu svátek. Posadit se v Dobrši na náves a na chvíli nic neřešit je úžasná očista ducha. A když už člověk vyrazí do jihozápadních Čech, má desítky možností na výlety – hrady ve Strakonicích nebo Velharticích, krásná městská centra v Táboře nebo Bechyni, selské baroko v Holašovicích a jeho obdoby v každé druhé vesnici, úžasnou tvrz hned v sousední Volyni, nedalekou Klostermannovu cestu...
Na závěr si neodpustím jednu poznámku. Dobršská brána má granty a sponzory. To je dobře, protože oživování pohraničí je záslužná věc a vozí (mimo jiné) skutečně výjimečné hudebníky. Ale chtít za dvoudenní festival s deseti vystupujícími celkem 1 500 Kč budí otázku, pro koho je akce vlastně určená. Kolik procent tvoří guestlist (ano, tam patřím i já) a kolik reálně platilo? Jezdí tam i lidé z okolí? Intuitivně, demokratičtější cena by dala místním větší šanci vyrazit i naslepo a seznámit se s něčím novým, případně by se festival klidně mohl zvětšit nad tu stovku přítomných. Buď jak buď, na jihu je krásně a Kimmo, Inka a Saana Pohjonenovi zahráli jeden z koncertů roku.
Dobršská brána
14.–15. 8. 2020 Dobrš
foto © Šimon Macek
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.
Filip Peloušek 22.10.2024
Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“
Mišo Berec 22.10.2024
Unravel naberá naživo silné rozmery, kataklyzmatický zvuk gitár a synthov, sample a rytmy Jiřího Bendla vytvárajú pocit niečoho nadpozemského a vy tam chcete naskočiť tiež.
Akana 21.10.2024
Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.
Jiří V. Matýsek 20.10.2024
„He's a ghost, he's a god / He's a man, he's a guru,“ zní verš z Red Right Hand. Nick Cave přijel dobře naladěn.
Veronika Miksová 17.10.2024
Přiřítila se okostýmovaná banda v dámských šatech, vyšívaných kabátech a objemných kožiších a spustila kombo free jazzu, tonálních experimentů a vlastních verzí moderní klasiky.
Martin Šmíd 16.10.2024
Wilson je s paličkami nastražená nad soupravou s ďábelským úsměvem na tváři, v níž se lesknou dva zlaté zuby. Ona ví, co přijde.