Ondřej Bezr: Blues Aperitiv je tu od toho, aby scénu „pošťuchoval“

Mezinárodní festival Blues Alive, to nejsou jen žánrové legendy a ostřílení muzikanti z celého světa. Festival již tradičně dává prostor mladým nadějím, kterým patří úvodní sety každého ze tří festivalových večerů. Jejich zásobárnou je soutěžní přehlídka Blues Aperitiv. Letošní ročník se rozběhl 11. ledna a kapely mohou své přihlášky posílat až do 15. března. Vybraní účastníci se pak představí ve finále, které se uskuteční 23. dubna v Domu kultury do Šumperku. Do zákulisí Blues Aperitivu jsme nahlédli se členem poroty, ale i dramaturgem „velkého“ Blues Alive Ondřejem Bezrem.

Jak vznikla myšlenka na založení přidruženého festivalu Blues Aperitiv?

Po několika letech existence Blues Alive jsme si uvědomili, že pokud chce festival růst, dramaturgie musí mířit ke stále větším hvězdám a zejména zahraničním umělcům. Zároveň jsme ale cítili potřebu podporovat a mapovat domácí scénu, protože jsme vnímali její potenciál. A bylo těžké domácí hudebníky, mnohdy velmi kvalitní, byť třeba zatím neznámé, odmítat s poukazem, že na mezinárodní festival „nepatří“. Proto jsme založili Blues Aperitiv, v jehož případě jsme se dlouho bránili označení „soutěžní“. Šlo a stále jde primárně o přehlídku zatím méně zavedených interpretů v gesci Blues Alive. To, že z Aperitivu také vycházejí nějací vítězové, bylo zpočátku podružné. Až časem v souvislosti s narůstajícím renomé Blues Alive dostalo vítězství v Blues Aperitivu, které jako jedinou cenu přináší možnost zahrát si ve světové konkurenci na podzimním Blues Alive, rozměr docela zajímavé položky do portfolia každé kapely.

Byla akce zamýšlena jako mezinárodní? A je geograficky nějak omezená? Kapely jsou většinou středoevropské...

První ročníky byly bez výjimky české, posléze se přidali Slováci, pak Poláci, což souviselo s rozšířením Blues Alive do Polska. Připomínám, že v Šumperku Blues Alive každoročně probíhá od čtvrtka do soboty a nedělní koncert je už dlouhou řadu let v polském Chořově. Hranice si žádné neklademe, už jsme uvítali, namátkou, kapely rakouské, maďarské, jednu tuším slovinskou, jednu běloruskou, část jedné přijela z Velké Británie a zbytek byli Češi. Geografické složení soutěžících je dáno do značné míry jednak tím, ke komu se informace o Aperitivu dostane, jednak, a to je důležité, účastníkům šumperského finále platíme pouze nutné náklady na cestu, jinak se soutěže účastní ve vlastní režii. Stejně je tomu ostatně u všech podobných festivalů na světě. Honoráře a vše další, co k vystoupení na velkém festivalu náleží, dostávají až vítězové hrající na Blues Alive. Neboli: kapelám se musí vyplatit do Šumperka jet i bez jistoty, že vyhrají.

Co by podle tebe měla mít kapela, aby se dokázala na Blues Aperitivu prosadit? Co u kapely hledáte?

První roky se přihlašovaly kapely, které – tu lépe, tu hůře – hrály převážně bluesové nebo bluesrockové standardy. Přiznám se, že když jsem za večer třikrát slyšel Stormy Monday a čtyřikrát Hoochie Coochie Man, už jsem se kapánek ošíval. Ale tyhle doby už jsou naštěstí dávno za námi, dnes vysoko převažuje autorský repertoár. Aby se kapela prosadila u poroty, musí mít především nějakou vlastní tvář. Tu samozřejmě může mít i v případě, že hraje ony standardy, ale musí je obohatit vlastním invenčním vkladem, což je samozřejmě možné. Pokud jde o mě osobně, já mám rád také nejrůznější bluesové crossovery, mixy s jinými žánry, takže pokud se takové kapely přihlásí, a dovedou svoji hudbu důvěryhodně na pódiu interpretovat, mají – alespoň u mě – velkou šanci.

Bývá hodnocení poroty jednoznačné, nebo dochází k tvrdým střetům?

Stává se, že se na některém jméně při jednání poroty „zasekneme“, ale zpravidla dojdeme k výsledku poměrně snadno. Většina vítězů v historii Blues Aperitivu byla naprosto přesvědčivá a tím pádem „jasná“.

Jak moc se podle tebe liší vkus poroty a publika?

Bývá to tak půl na půl. Některé ročníky se cena diváků kryje s jednou ze dvou cen poroty, někdy se míjíme. Už se stalo, že si kapela dovezla hodně svých fanoušků s sebou a díky jejich hlasům v diváckém hlasování zvítězila. To je samozřejmě zcela relevantní a regulérní postup. Ostatně, umět si zajistit svůj okruh věrných příznivců, i to patří k muzikantským schopnostem, které je třeba ocenit.

Na stránkách Blues Aperitivu píšete, že nepostupující kapely se mohou hlásit opakovaně, je nějaká taková, která by to zkoušela pořád dokola?

Tak sousloví „pořád dokola“ bych asi nepoužil, ale bylo a je několik kapel, které se hlásí opakovaně, někdy projdou do finále, někdy ne, záleží vždy na konkurenci toho kterého ročníku a na tom, kolik práce od minulého přihlášení kapela udělala. A jsou v historii Blues Alive příklady, kdy se potvrdilo, že právě tato práce na sobě, na vlastním repertoáru a zároveň vytrvalost v přihlašování do soutěže nese svoje ovoce. Jestli se nepletu, jedním z takových případů byl třeba olomoucký Bluesberg.

Nejvýraznější vítězové?

Z Blues Aperitivu vzešlo hned několik velmi známých jmen. Rád připomínám, že hned první ročník vyhrál se svou tehdejší kapelou kytarista Marcel Flemr, tehdy ještě jako teenager. Posléze se stal jednou z největších českých kytarových hvězd v bluesovém stylu a je mi líto, že se v poslední době hudbě nevěnuje. Dalších talentů, ať starších nebo mladších, byla celá řada. Například Jirka Míža, Jakub Kořínek, Míra Kašpar, tedy vesměs bluesoví písničkáři, nebo Miloš Svoboda, brilantní bluesový hráč na elektrickou kytaru. Jedno ze jmen posledních let, u něhož považuji za čest, že se jeho sólová kariéra víceméně odvíjí od účasti a vítězství v Blues Aperitivu, je jihomoravský písničkář Jan Fic. Ten už když nám poslal do základního výběrového kola svoje první nahrávky, doslova jsem „zastříhal ušima“, protože mi bylo jasné, že tohle je něco, co nemá na domácí scéně konkurenci. A Honzova další kariéra lemovaná zatím dvěma velmi úspěšnými alby Město a Potom, produkovanými Martinem Kyšperským, mi dala za pravdu.

A naopak, je někdo, u koho tě mrzí, že nakonec nevyhrál?

Abych byl upřímný, většinu kapel, které se neposunou dál, úspěšně zapomenu. Ne že bych je jakkoli přehlížel, ostatně už to, že se někdo probojuje do finále, tedy mezi oněch „sedm statečných“, a to každoročně ze třiceti až čtyřiceti přihlášených, je docela velký úspěch. Ale kapel je prostě moc, takže si momentálně žádné jméno, u něhož by mě, klausovsky řečeno, „nevýhra“ zamrzela, nevybavuji. Všem se omlouvám.

Sleduješ další cesty kapel, které Blues Aperitivem, ať už úspěšně či neúspěšně prošly?

Sleduji, a to už proto, že se jich většina skutečně neztratí a i na Blues Alive se často, třeba se svými dalšími projekty, vracejí v pozici regulérních účinkujících bez nutnosti absolvovat aperitivní kolečko. Je dobré poznamenat, že zatímco z českých interpretů se přihlašují zpravidla skutečně neznámé kapely nebo hudebníci, například v Polsku má Blues Aperitiv takovou pověst, že se do něj přihlašují i kapely zavedené, které mají na kontě třeba i několik alb a některá z četných polských ocenění. A hrají s odpovídající kvalitou. Stále platí, co říkáme už více než dvacet let, polská bluesová scéna je z mnoha důvodů stále výrazně rozvinutější než česká. Právě proto je tady ale – mimo jiné – taky Blues Aperitiv. Aby domácí scénu trochu „pošťuchoval“ a snad i kultivoval.