Grammy 2021 ovládly... ohlasy (anketa)

„Hlavním pocitem z letošního předávání amerických hudebních cen Grammy je směs frustrace a nespokojenosti. Umění přestalo být únikem z reality: trendem je správný postoj a reflexe společenských problémů. Jenomže tento přístup zatlačuje samotnou hudbu do pozadí,“ píše v Lidových novinách Darja Thomasová. Dívat se na umění jako na eskapistickou záležitost nám přijde poněkud omezené, nicméně názory na letošní Grammy hýbají hudební scénou. Zeptali jsme se publicistů z různých médií, jak se na americkou férii dívají oni, stranou nezůstaly ani ceny tuzemské.

Letošní Grammy ovládly ženy. Někteří se radují, že tyto hudební ceny konečně reflektují realitu, jiní se vztyčeným ukazovákem upozorňují, že namísto samotné hudby se do popředí dostávají společensko-politické postoje a angažovanost umělců. Co si o tomto rozporu myslíš?

Ondřej Bezr (UNI, Lidové noviny): V první řadě podotýkám, že formulace „Grammy ovládly ženy“ je zkreslující, protože se týká jenom tzv. hlavních kategorií. K čemuž musím dodat, že právě tyto kategorie jsou povětšinou ty, které mě příliš nezajímají, poohlížím se spíš po těch, kterým u nás říkáme „žánrové“. Nejen proto, že jsou mnohé z nich nesrovnatelně bližší mému vkusu, ale i proto – a tady se už dostáváme k podstatě otázky –, že právě v nich ještě jde aspoň trochu o hudbu.

Druhá věc, kterou k tomu nemohu neříct, je to, že když jsem si prošel kompletní výsledkovou listinu, vůbec mě, ani v oněch hlavních kategoriích, nenapadlo, že by je „ovládly ženy“. To jsem si přečetl až v nějakých komentářích. Já prostě takhle neuvažuji, ba co víc, uvažovat tak zcela zásadně odmítám. Připadá mi neskonale stupidní hodnotit něčí talent, sdělení, energii, která z jeho hudby jde, podle něčeho tak okrajového, jako je pohlaví. Nikdy bych nevypustil z úst trapné věty typu „ten chlap hraje na harfu jako ženská“ nebo „ta ženská hraje na bicí jako chlap“, tohle uvažování je mi naprosto cizí. Je to stejně hloupé jako hodnotit někoho podle barvy kůže, náboženství nebo sexuální orientace.

A „last but not least“: samotná Grammy je v prvé řadě komerční záležitost. To ostatně vidíme i v oněch žánrových kategoriích, které sice volí už do nominací, alespoň v žánrech, do kterých trochu vidím, většinou kvalitní alba, ovšem i v rámci těchto žánrů vlastně mainstreamová. Do jejích výsledků se tedy nutně musí odrážet vždy to, co se v daném období dobře prodává. Čím žije společnost anebo o čem si ta část společnosti, jíž se Grammy týká, myslí, že tím společnost žije. A jestliže to za poslední rok bylo zdvíhání sebevědomí žen a Afroameričanů, výsledky přece nemohly dopadnout jinak. Na světě jsem už příliš dlouho na to, aby mě něco takového překvapilo.

Bára Alex Kašparová (Artikl): Je velmi důležité a přelomové, že se v posledních letech stává hlas umělkyň obsažný ve společensko-politických tématech. Umělkyně a umělci jsou osobnosti, které jsou sledovány obrovským množstvím fanoušků a doba, kdy rap charakterizoval zlatý řetěz, drahá kára a tři bitches v ní, jsou passé – jsou tu skutečně důležité obsahy, kterých se současný rap nebojí, a naopak je masově ventiluje. V případě H.E.R., tedy R&B zpěvačky Gabrielly Wilsonové, která získala ocenění za Píseň roku, v jejímž textu řeší rasovou diskriminaci a zcela čitelně se odkazuje k vraždě George Floyda, jehož úmrtí zapříčinil policista několikaminutovým zakleknutím krku, nevnímám toto ocenění pro skladbu za hudební kompozici, ale především za statement, který nese. Hudba dokáže propojovat ohromné množství lidí z nejrůznějších sociálních vrstev nejrozmanitějších kapitálů, může být v podstatě bezprahová a srozumitelná každému. Otázka rasové diskriminace je stále aktuální a problematická a je naprosto na místě, aby osobnosti taková témata reflektovaly a svým hlasem reprezentovaly hlasy mnohých dalších. Umělecká tvorba by neměla být bezobsažná.

Jana Kománková (Protišedi.cz): Ženy se poslední dobou objevují i v řadě dalších hudebních žebříčků - mám na mysli různé ankety hudebních médií a podobně. Tuším, že obdobné věci se odehrávají i v dalších uměleckých oborech. Nemyslím si o tom nic.

Radim Lisa (Mixtape Spojka): Mám radost za Megan Thee Stallion, H.E.R. a Beyoncé – dělají skvělou hudbu, která reflektuje současnost, a to navíc v prostředí, které rozhodně není navržené pro jejich úspěch. Přijde mi ale, že Grammy tak dlouho opomíjely klíčové postavy a alba, že hodnota jejich ceny slábne. Mám dojem, že pro Megan Thee Stallion znamená víc její feat. s Beyoncé než získání Grammy.

Aneta Martínková (Full Moon): Základní otázka pro tuto debatu zní: byly v hudbě společensko-politické postoje někdy v pozadí? Kánon a žebříčky, gatekeeping, hodnotící aparát pro to, co je a není „objektivně” dobré, teorie, to všechno jsou pádla, která po staletí drželi především bílí heterosexuální muži. A díky nim pouštěli do éteru především myšlenky reprezentující společensko-politické postoje bílých heterosexuálních mužů. Nebo ne? No a já mám dojem, že aktuálně se nacházíme jako společnost ve fázi, kdy nám došlo, že už asi tak tisíc let posloucháme především bílé heterosexuální muže (jen už naštěstí nenosí paruku) a že si můžeme taky vlastně někdy poslechnout něco jiného. Když si po těch tisíci letech začneš konečně všímat ženských a menšin, je vcelku logické, že ti najednou budou připadat ohromně zábavné. Vždyť jsi tisíc let poslouchala to samé dokola. To, že takhle očividnou věc je zapotřebí méně empatickým vysvětlovat za pomoci aktivismu a ženskou hudbu kvůli tomu rámovat jako angažovanou, je ta smutnější stránka věci. Pořád se totiž bohužel najdou bílí heterosexuální muži, kteří svůj způsob prožívání hudební radosti považují za přirozený a shůry daný. A namísto, aby se od druhých o světě něco nového naučili, budou hořekovat nad koncem „dobré muziky”. Připravují se o mnoho!

Zdeněk Neusar (Frontman, Radio 1): Vyjádření společensko-politických postojů a obecně angažovanost (nejen) v hudbě přispívá ke zdravějšímu prostředí v naší společnosti, jedná se o přidanou hodnotu. Mám radost z toho, že podíl úspěšných hudebnic na scéně roste a že se mění celý diskurz, jak o těchto věcech přemýšlíme. K tomu dost možná přispívají i titulky a články zaměřené na úspěchy žen, jejichž pozice na mnoha úrovních bezesporu pořád nejsou „rovnoprávné“. O hudbu samotnou by ale pořád mělo jít především. Nejsem proto žádným fanouškem nějakých kvót, natožpak upřednostňování jednoho typu genderu před jiným.

Honza Vedral (Headliner, předseda Rady České hudební akademie, člen úzké poroty Apollo): Že v tom žádný rozpor není. Zvládnout vlastní ego je problém pro umělce, na které se nedostalo, stejně jako pro hlasující nebo komentátory, kteří mají jiný názor než akademie. Každé ceny pouze reflektují průnik vkusů těch, kdo v nich hlasují. Pokud jsou pro americké Grammy, ve kterých volí cca 12 tisíc profesionálů, z nichž každý vydal nebo se podílel minimálně na šesti komerčně vydaných nahrávkách, důležité ženy, podpora různorodosti a boj proti rasismu, znamená to, že to jsou aktuálně důležitá témata pro americký pop a potažmo americkou společnost, kterou tento pop reflektuje. (A neznamená to, že to za rok třeba nebude úplně jinak.) Pokud v tom někdo vidí rozpor, svědčí to především o jeho aroganci a elitářství, v lepším případě jen zaslepenosti a touze po laciném kritickém titulku, namísto snahy tyto jevy a současnou politizaci popu pochopit a interpretovat v souvislostech, v nichž k nim dochází.

Tuzemské ceny Apollo a Vinyla jsou uděleny, Anděl oznámil nominace – co tyhle hudební ceny říkají o naší hudební scéně v loňském roce?

Ondřej Bezr (UNI, Lidové noviny): Stejně jako Grammy nevypovídají a ani nemohou vypovídat žádné ankety a ceny o celé hudební scéně vůbec nic, je to přece pouhá hra, to snad je jasné každému. U cen Apollo a Vinyla lze zohlednit to, že o nich rozhodují lidé, kteří se prokazatelně hudbou zabývají, i tak ale v nich, byť třeba podvědomě, rozhodují i jiná „témata“ než čistě hudební. Anděly, tedy jejich hlavní kategorie, volí hudební akademie, u jejíž značné části členů mám o přehledu o české hudební produkci za uplynulé období značné pochybnosti. Užším odborným kolegiím, rozhodujícím o žánrových cenách, naopak nemám důvod nevěřit, většina kategorií podle mého názoru vybírá každoročně kvalitní tituly. Ale: žádnou extra váhu ve smyslu posouzení stavu hudební scény bych těmto cenám nepřisuzoval. Už proto, že „stav hudební scény“ nejsou jen „nejlepší alba“, ale také přece velké nebo malé množství těch „jen dobrých“, „zajímavých“, množství debutů, stav klubového a festivalového života apod. O tom žádní pozlacení andílci neříkají vůbec nic.

Bára Alex Kašparová (Artikl): Je to vlastně docela jednoduché – že jsou tady ti, kteří soustavně a poctivě na své tvorbě pracují, pak jsou tady ti, kteří se zjeví, zaujmou a po roce už o nich není takřka slyšet, a taky že je tady spousta takových, kteří hrozně chtějí, mají drive, ale nepřekročí určitou hranici, protože jim chybí obsah nebo instrumentální dovednosti. U takových pak záleží, jak se daný autor, autorka či projekt vypracuje a kam se posune. Mám ale pocit, že na rybníček, ve kterém se loví zlaté rybky, máme příliš mnoho prutů a hojnosti poskrovnu.

Jana Kománková (Protišedi.cz): Že se pořád natáčejí a vydávají desky a některé jsou fajn.

Aneta Martínková (Full Moon): Já mám ohromnou radost z toho, že česká hudba je čím dál pestřejší. Kromě toho, že v nominacích člověk narazí na super věci od kluků i od holek, navíc různých věkových kategorií, přibývá taky přístupů v samotné tvorbě a distribuci hudby. Jsou tu pořád hodně striktní a skvělé DIY kolektivy, které sdružují tak skvělé věci, jako jsou třeba Tábor. Ale přibývá i těch, které chtějí komunikovat ven a dostávat se do struktur a měnit je zevnitř. Například oceněné Divnosti. Rap se může zbavit otřepaného machismu, jak nám ukazují 58G. Sedmnáctileté holky tu o sobě nepotřebují zbytečně pochybovat a vystřelí po své ose skvělé debutové album jako Amelie Siba. Účast na Vinylách byl jeden z nejoptimističtějších zážitků posledního roku. Z domácí hudební scény mám ohromnou radost, drží mě to nad vodou a utvrzuje v tom, že jsem si svůj obor vybrala správně. I když je co zlepšovat.

Zdeněk Neusar (Frontman, Radio 1): Vítám každou snahu ocenit a podpořit zajímavé hudebníky a hudebnice. Ve všech třech klíčových hudebních cenách, z nichž sám mám nejblíž k Vinyle, se podařilo vypíchnout řadu mimořádných nahrávek. O naší hudební scéně pak ceny říkají především to, že je pestrá a konkurenceschopná.

Honza Vedral (Headliner, předseda Rady České hudební akademie, člen úzké poroty Apollo): Že tu v době bez živé hudby vzniklo nadprůměrné množství pozoruhodných nahrávek. Jen v Andělech jich máme nominovaných 32. A, idealisticky, možná i to, že i u nás se blíží doba, kdy ji třeba ovládnou ženy?