Dokumenty v Ji.hlavě #1

Ji.hlava. Heslo známé každému Jihlavanovi se stalo symbolem mezinárodního festivalu dokumentárních filmů, který zde vybudovala parta lidí kolem Marka Hovorky a dotáhla ho z původně skromného studentského projektu na jeden z nejrespektovanějších dokumentárních festivalů v Evropě. Dvacátý druhý rok se do největšího města na Vysočině sjíždějí (nejen) filmoví profesionálové a nadšenci z celého světa a zaplňují veškeré kapacity místních hotelů, penzionů, i tělocvičen.

Letos se nepodíváme do hudebního klubu Soul, s čímž se vytratila i určitá míra pestrosti, odskočit si na klubový koncert byla jedna z nejpříjemnějších jihlavských kratochvil. Možná dramaturg hudebního programu Pavel Klusák naznal, že klubová scéna se pro jeho koncepci nehodí. Z hudebního programu vůbec poprvé poskládal tematický okruh, s nímž navazuje na svůj projekt 40 let ambientní hudby. Ta vybízí ke zpomalení a klidu, experimentální hudební stage v Kostele svatého Ducha v parku stojícím na bývalém hřbitově slouží i jako svatostánek klidu a tichého naslouchání.

Slavnostní zahájení je každoročně spojeno s filmovou projekcí. Z nějakého ne úplně zřejmého důvodu byl prvním kusem snímek Robina Kvapila Máme na víc a nutno říct, že se jednalo o jednu z nejzbytečnějších projekcí, jaké jsem na festivalu viděl. Kvapil coby osobní poradce prezidentského kandidáta Michala Horáčka dokumentuje jeho prezidentskou kampaň a film je zajímavý snad jen tím, že nabízí pohled do zákulisí Horáčkova tažení. Nevyvolává žádné otázky, a když už, přijde uspěchaný názor režiséra, který do filmu vstupuje snad častěji než sám Horáček. Celé to brzdí formulování vlastního názoru, který není podložen žádnými argumenty. Nejsilnějším zážitkem večera tak byla festivalová znělka od Jeana-Luca Godarda.