Popluh | Články / Reporty | 29.07.2014
Vítejte u druhého dílu série Nedělní koncerty Graveyard Train. Po předchozím konci týdne, kdy totálně zaváleli na Colours of Ostrava ve stanu, který klimatickými podmínkami připomínal saunu, tentokrát rozbili cílovou stanici ve sklepě Café V lese. Člověk si po příchodu do vychladlého prostoru říkal, že je to skvělá volba. Díky lidem, nulové klimatizaci a nářezu na „pódiu“ to ale od půlky koncertu byla znovu ta stará známá „kurva vedro“ písnička....
Na rozdíl od festivalového stanu měli Graveyard Train více času a těsnější kontakt s publikem. Obojího využili beze zbytku. Díky neexistenci pódia a faktu, že půlka lidí stála v podstatě nad kapelou se občas některé, jinak většinou pevně dané hranice v průběhu koncertu stíraly. I proto se chvílemi jednalo o mnohem intenzivnější zážitek než před týdnem, nehledě na to, že tentokrát došlo i na pomalejší písničky, které ve festivalovém setlistu neměly místo. Předčasným přídavkem pak byla akustická sólo vložka ve chvíli, kdy kytarista ztratil slide. Zatímco zbytek kapely lezl po čtyřech a svítil si mobily vypůjčenými od publika, Nick Finch se jal udržet náladu krátkou skladbou, která skončila nalezením slidu a rozjetím Mary Melody. Definitivně nejlepšího songu Graveyard Train. Ano, říkal jsem to o dvou nebo třech už předtím a říkal jsem to o dalších i potom. Ale skutečným vrcholem koncertu byla poslední (a tak to má taky být) All Will Be Gone. Skladbu o tom, že jednoho dne všichni přítomní zemřou, kapela odstartovala s nenazvučeným pianem v rohu a vícehlasem bez mikrofonu, než se do toho pustila naplno a s elektrikou. I takové je kouzlo malých koncertů...
Parta Australanů, která se údajně dala dohromady v hospodě, se dle svých slov necítí jako country kapela. Dobře, protože na takovéhle ne-country kapely, ze kterých leze to nejchytlavější a nejnářezovější country, bych mohl chodit každý týden. Dvakrát. A ani by nikdo nemusel hrát kladivem na masivní řetěz. Takže všem zájemcům doporučuji nalézt si příslušný graveyard train v jízdním řádu Českých drah a 8. srpna vyrazit do Veselí nad Moravou na poslední štaci jejich českého miniturné. Stojí to za to.
Graveyard Train (usa)
27. 7. 2014, Café V lese, Praha
foto © Vrbaak
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.