Články / Reporty

Dvoucestná plavba s The Necks

Dvoucestná plavba s The Necks

Tomáš Kaňka | Články / Reporty | 05.06.2017

Za živými The Necks úplně prvně. Za ještě lepšími The Necks než za těmi na doma. Já jen jestli to vůbec jde, na desku Unfold letos koukám coby na vrchol, ale proč ne, kdo by nešel.

Projednou bez předkapel, zato intenzivněji. S vidinou těžko zaměnitelných ploch, těch rozmáchlých hravých ploch, pro které je sebezvláštnější jazzový i nejazzový šuplík nouzí daleko od pravdy. A hudební styl se zdá být pro hudbu The Necks pojmem nemyslitelně úzkým... jestli dnes za něčím, tak za svobodou, asociacemi, nikoli s ambicemi objasňovat. Uvítejme Bucka s bicí stěnou nalevo, Abrahamse s tou svou klavírní vpravo, Swantona alias basistu-excentrika přímo čelem.

Úvodní pramen patří perkusím, zvonění činelu tiší šum v sále. Zanedlouho už hloubá i basa a poklidné klavírní linky. Nástroje netřeba oddělovat, střety všech tří nebolí a necukne ani ten v publiku. Svět bez podřízeného, potažmo vůdčího, bez čitelných opozic rytmický–melodický, doprovázející–tvořící. Ambient? Možná i on. Nicméně. The Necks se vším všudy. I v mocné improvizaci jasně rozpoznatelní.

fotogalerie z koncertu zde

Takřka hodinu trio vytrvale graduje. Úvodní tóny se nepozorovaně mění a před přestávkou stojí na jejich místech hlasití příbuzní. The Necks a jedna z jejich typických tváří – říká: dlouze budovat a nebýt přistižen. Po pauze střih. Putovací hodina nikde, jen pár klavírních smyček a ostrý vpád. Kdysi hravé nástroje tíživě tlačí, basa, bicí, klapky, všichni. Repetice dosáhnou maximálních tenzí, řádem je neřád, přesto netřeba map. Nedej bože řešení. Vévodí samospád.

Ještě jednou se podívám na Buckovy tři ruce, na arsenál chřestících a zvonících zbraní. Na basu prohýbajícího Swantona. Na flegmatika Abrahamse a vlnobití klapek. The Necks dohrávají ve velkém stylu a potvrzují, že i tam, kde velí prvotní nenápadnost, mohou souvislé linie horoucně pnout. Proberu se, rozhlídnu, vyskočím. Taky jste se jako malí rádi dotýkali stropu?

Info

The Necks (au)
10. 5. 2017 Palác Akropolis, Praha

foto © Tomáš Moudrý

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Útěk na čarodějnou horu (Stoned Jesus)

Marek Hadrbolec 31.10.2024

„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...

Kdo byla, je Miss Flower? (Emilíana Torrini)

Václav Valtr 28.10.2024

„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.

I wanna see you fucking dance! (Gurriers)

Veronika Tichá 27.10.2024

Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.

Lámání kostí i ducha (Pharmakon & co.)

Klára Šajtarová 25.10.2024

V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.

Až na krev (Dušan Vlk)

Filip Peloušek 22.10.2024

Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“

Život je zhluk náhod (The Ills & co.)

Mišo Berec 22.10.2024

Unravel naberá naživo silné rozmery, kataklyzmatický zvuk gitár a synthov, sample a rytmy Jiřího Bendla vytvárajú pocit niečoho nadpozemského a vy tam chcete naskočiť tiež.

Řád industriální písně (Einstürzende Neubauten)

Akana 21.10.2024

Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.

Písně o lásce a radosti (Nick Cave & The Bad Seeds)

Jiří V. Matýsek 20.10.2024

„He's a ghost, he's a god / He's a man, he's a guru,“ zní verš z Red Right Hand. Nick Cave přijel dobře naladěn.

Zažehnout plamen (Jazz Goes To Town, 2024)

Veronika Miksová 17.10.2024

Přiřítila se okostýmovaná banda v dámských šatech, vyšívaných kabátech a objemných kožiších a spustila kombo free jazzu, tonálních experimentů a vlastních verzí moderní klasiky.

V úkrytu zvuku (A Place to Bury Strangers)

Martin Šmíd 16.10.2024

Wilson je s paličkami nastražená nad soupravou s ďábelským úsměvem na tváři, v níž se lesknou dva zlaté zuby. Ona ví, co přijde.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace