Tomáš Kaňka | Články / Reporty | 05.06.2017
Za živými The Necks úplně prvně. Za ještě lepšími The Necks než za těmi na doma. Já jen jestli to vůbec jde, na desku Unfold letos koukám coby na vrchol, ale proč ne, kdo by nešel.
Projednou bez předkapel, zato intenzivněji. S vidinou těžko zaměnitelných ploch, těch rozmáchlých hravých ploch, pro které je sebezvláštnější jazzový i nejazzový šuplík nouzí daleko od pravdy. A hudební styl se zdá být pro hudbu The Necks pojmem nemyslitelně úzkým... jestli dnes za něčím, tak za svobodou, asociacemi, nikoli s ambicemi objasňovat. Uvítejme Bucka s bicí stěnou nalevo, Abrahamse s tou svou klavírní vpravo, Swantona alias basistu-excentrika přímo čelem.
Úvodní pramen patří perkusím, zvonění činelu tiší šum v sále. Zanedlouho už hloubá i basa a poklidné klavírní linky. Nástroje netřeba oddělovat, střety všech tří nebolí a necukne ani ten v publiku. Svět bez podřízeného, potažmo vůdčího, bez čitelných opozic rytmický–melodický, doprovázející–tvořící. Ambient? Možná i on. Nicméně. The Necks se vším všudy. I v mocné improvizaci jasně rozpoznatelní.
fotogalerie z koncertu zde
Takřka hodinu trio vytrvale graduje. Úvodní tóny se nepozorovaně mění a před přestávkou stojí na jejich místech hlasití příbuzní. The Necks a jedna z jejich typických tváří – říká: dlouze budovat a nebýt přistižen. Po pauze střih. Putovací hodina nikde, jen pár klavírních smyček a ostrý vpád. Kdysi hravé nástroje tíživě tlačí, basa, bicí, klapky, všichni. Repetice dosáhnou maximálních tenzí, řádem je neřád, přesto netřeba map. Nedej bože řešení. Vévodí samospád.
Ještě jednou se podívám na Buckovy tři ruce, na arsenál chřestících a zvonících zbraní. Na basu prohýbajícího Swantona. Na flegmatika Abrahamse a vlnobití klapek. The Necks dohrávají ve velkém stylu a potvrzují, že i tam, kde velí prvotní nenápadnost, mohou souvislé linie horoucně pnout. Proberu se, rozhlídnu, vyskočím. Taky jste se jako malí rádi dotýkali stropu?
The Necks (au)
10. 5. 2017 Palác Akropolis, Praha
foto © Tomáš Moudrý
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.