Emika v černé róbě s vlečkou

V devět hodin už jsme stáli v pražské MeetFactory připraveni nechat na interpretech, jak se vyvine páteční večer. Uvnitř bylo roztroušeno jen pár lidí, když se nenápadně objevil slovenský producent Dalibor Kocián alias Stroon a zničehonic před poloprázdným sálem rozezněl vibrafon. Jen jako by mimochodem a skromně odehrál vynikající one man show. Ze začátku převažoval vibrafon, později se přidaly dunivé beaty a intenzivní bušení, zazněla například epická skladba Karma Cookies z Triple Farewell. Stroon nabaloval zvuky jako sněhovou kouli a atmosféru dotvářely i různé ambientní cinkoty a skřípoty. Nebál se experimentovat a kromě čtyř paliček používal k rozezvučení i roztřepené smyčce, jimiž jezdil po hraně vibrafonových desek. I když svým bohatým post-dubstepem vykouzlil prostor pro tanec, většina lidí včetně mě jen zaujatě pozorovala jeho hru se zvukem.

Na jednu z nejvýraznějších žen v současné elektronické hudbě jsme čekali jako na Vánoce. Konečně ze zákulisí padnul na stěnu stín postavy s mikádem. Producentka Emika, žijící v Německu, potvrdila sebevědomí z rozhovorů a nakráčela na pódium se sebejistým úsměvem. Pevnou rukou spustila první beaty z počítače, ze kterých se vyklubala Sleep with My Enemies, jedna ze známých skladeb z očekávané novinky, kterou pod názvem DvaA vypustil Ninja Tune 10. června. Název desky je český, protože Emika má k naší vlasti silný osobní vztah a její maminka je Češka. I to se odrazilo na pátečním koncertě – za pultem zpěvačky bylo na židlích srovnáno české Kvarteto Apollon, které si speciálně užilo jen pražské publikum. Housle a cello podkreslovaly jinak z větší části elektronické vystoupení, zatímco Emika se věnovala hlavně mikrofonu a tanci. Veškeré beaty, nástroje a typické zvuky obstarával laptop.

V černé róbě s vlečkou se – teď blonďatá – Ema vlnila na pódiu a předváděla svůdné pohyby. Není jen výjimečná skladatelka, ale i performerka, a navodila přirozenou taneční atmosféru. Přeplněný sál si vyslechl další úžasné kousky z nového alba, kromě temné a robotické She Beats to byly i Sing to Me, Fight for Your Love a jemnější Searching s křehkým falsetem Emy: „I lost everything I made, now I’m searching once again.“ S každou písní se dav pod pódiem otrkával a roztancovával víc a víc.

Meetem se linuly sekané zvuky a bylo jasné, že přišel na řadu hit z debutové desky. Double Edge byl taky zkombinován se smyčcovým kvartetem, o husí kůži se ale dalo mluvit až ke konci, když housle zahrály vokální část „You cut me like a double edge sword, now I've split in the middle, tell me which side do you pick?“ Pak se housle zase tiše stáhly a nehnutě čekaly na další prostor, jako kdyby je Emika vypnula ovladačem.

Jeden z největších potlesků zacloumal sálem, když z reprobeden vyšly první tóny z 3 Hours. Všichni se rozezpívali při vzdorném refrénu „Hit me where you want it and I’ll take the blame, hit me and I guarantee you’ll feel the same“. Emika se nebála ničeho. Po záplavě trip-hopu a temného dubstepu jsme byli vrženi do hrdla sopranistky Michaely Šrůmové, která zazpívala jen za podkresu kvarteta. Po takovém skoku jsem bohužel nedokázala nasát atmosféru a Michaelu docenit tak, jak by si zasloužila, ale prý se chystají s Emikou dále spolupracovat, snad ještě bude šance.

Po odehrání repertoáru se Emika několikrát vrátila na přídavek, a tak zaznělo třeba zdánlivě klidné Drop the Other. Celou dobu jsem měla oči jen pro Emu a kvartet a teprve později jsem si všimla zajímavé projekce, která abstraktně generovala taneční pohyby Emiky. Koncert už byl sice u konce, rozloučení s Emikou ale bylo jen na oko. Jak sama řekla, obdivovatelé se s ní mohli později setkat a promluvit u stolu, kde prodávala svá alba.