Jan Starý | Články / Reporty | 11.03.2024
Je málo metalových kapel, které by měly takové postavení jako Meshuggah. Švédové jsou na jedné straně završením thrashe a devadesátkového groove metalu, na druhé ovlivnili spoustu modernějších kapel a definovali djent. Na jejich zvuk postavený na polyrytmicky se prolínajících kytarách a bicích přísahají celé generace. Meshuggah jsou extrém, zároveň minimalistický a náročný, a ti, kteří na jejich hru nepřistoupili, často citují stejné důvody jako jejich příznivci: monotónnost, potlačení melodií, neustávající agrese.
Věhlas pětice přitom zřejmě pořád roste, minimálně to naznačuje přesun z Roxy v roce 2018 do třikrát většího a téměř plného Fora Karlín, který zvládla perfektně. Úvod setu obstaral blok z posledního alba Immutable (2022), strategicky proložený prověřenou „hitovkou“ Rational Gaze. Tyhle pomalejší kusy zajistily spolehlivý přesun do světa, kde se riffy smršťují na rytmické pulzy osekané na čirou intenzitu: nula/jedna, pomlka nebo blok zvuku tak hlubinného, jak osmistrunné kytary a basa dovolují.
fotogalerii z koncertu najdete tady
Naživo Meshuggah dotáhli odlidštěnost projevu do samé krajnosti. Hudebníkům nebylo vidět do tváře, skladby startovaly bez viditelné domluvy (ve skutečnosti na kliknutí v odposlechu), často zlomky vteřiny po strohé promluvě frontmana. Provedení bylo absolutně precizní. A kvalitní bylo i nazvučení. Meshuggah si už dávno nevozí komba, signál šel z nástrojů rovnou do mixu, takže reprodukce byla na metalové poměry čistá a civilní. Bicí mohly být lehce výraznější, naopak zatlačení zpěváka Jense Kidmana mezi ostatní nástroje dojmu pomohlo – hlas jako nástroj k nim sedí mnohem více než nepříliš charismatický dominantní řev na deskách.
S méně agresivními středy a extrémně hutnými basy se vyznění blížilo klubovému setu. Byl tu podobný důraz na celek namísto hitů, na hypnotické vtažení do technologické reprodukce zvuku místo empatické účasti, na fyzickou matérii hudby: hypersofistikovaný dubstep. Nebyla to performance na dívání, vždyť i pohyb prstů po hmatnících se omezoval na pár pražců hned u hlavy. O to větší byla role megalomanských světel. Co v Roxy působilo přeplácaně, ve Foru zdařile akcentovalo zlomy a gradace hudby.
Z neúprosné mašinérie kytarového sekání vystupovala jen sóla, pro Meshuggah samozřejmě další příležitost, jak rozložit metal na prvočinitele: něco mezi chiptune a Nancarrowem. Druhá polovina setu nicméně ukázala, že v rámci té jedné skladby, kterou Švédové hrají dokola už třicet let, je pořád dost obměn. Exkurze po starších albech přinesla zrychlení a nakonec i víc středů, a tak efektně gradovalo něco, co bylo od začátku monumentální. Ta uhrančivá anonymita byla natolik silná, že mi poněkud zkazila přídavek. Bleed, pravděpodobně největší hit kapely, byl po víc než hodinovém přívalu příliš distinktivní.
Alba Meshuggah, jakkoli střídmě vydávaná, už zajetým mustrem trpí. Živá vystoupení ale zůstávají něčím naprosto výjimečným. Někdo poslouchal v nábožném vytržení, někdo mával vlasy do – některého – rytmu, nadšení ale působilo celkem univerzálně. Zpravidla požaduji od koncertů moment překvapení a nebaví mě chodit ani na vynikající sety vícekrát, tohle byl ale zážitek, který si rád za tři nebo pět let zopakuji. Meshuggah znovu dokázali, že prezentují jednu z krajních poloh hudby a hrají ve vlastní kategorii.
Tímto rovněž vysvětluji absenci předkapel v textu. Nepříliš výrazný sludge Mantar a projekt legend melodického deathu na hranici sebeparodie – klasické desky In Flames a Dark Tranquillity mají pořád specifickou melancholii, The Halo Effect spíš heavymetalový patos – mohli vedle kolosálních Meshuggah dávat obchodní smysl labelu, ale to je tak všechno.
Meshuggah (se) + The Halo Effect (se) + Mantar (de)
8. 3. 2024 Forum Karlín, Praha
foto © Honza Nedoma
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.
Filip Peloušek 22.10.2024
Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“
Mišo Berec 22.10.2024
Unravel naberá naživo silné rozmery, kataklyzmatický zvuk gitár a synthov, sample a rytmy Jiřího Bendla vytvárajú pocit niečoho nadpozemského a vy tam chcete naskočiť tiež.
Akana 21.10.2024
Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.
Jiří V. Matýsek 20.10.2024
„He's a ghost, he's a god / He's a man, he's a guru,“ zní verš z Red Right Hand. Nick Cave přijel dobře naladěn.
Veronika Miksová 17.10.2024
Přiřítila se okostýmovaná banda v dámských šatech, vyšívaných kabátech a objemných kožiších a spustila kombo free jazzu, tonálních experimentů a vlastních verzí moderní klasiky.
Martin Šmíd 16.10.2024
Wilson je s paličkami nastražená nad soupravou s ďábelským úsměvem na tváři, v níž se lesknou dva zlaté zuby. Ona ví, co přijde.