Jaroslav Kejzlar | Články / Reporty | 15.11.2017
Žádné peklo, ale očista, hlásají organizátoři FAMUfestu a definují letošní téma Inferno. Po pár hodinách v přecpaném Světozoru si říkám, na kolika levelech si musí návštěvník svým očistcem vlastně projít, aby dosáhl konečného vykoupení a mohl si aspoň protáhnout kolena. Každopádně můžu tvrdit, že jsem hned první projekční den konfrontován s hranicí vlastní trpělivosti a toho, jak moc málo z plátna mi stačí vidět, abych ještě dokázal říct – jo, tohle bude film. Mluvím teď jako starý morous, nebo ještě zapadám do koncepce vidění světa své generace?
Jsem zvyklý se přesvědčovat o tom, že studentské filmy jsou většinou o tom samém – o hledání vlastní identity, smyslu bytí a samozřejmě mají tendenci konfrontovat celospolečenská témata. Jistě, které snímky ne? Na druhou stranu filmy studentů FAMU jsou a zkrátka musí být silnými autorskými výpověďmi lidí, od kterých se rok co rok čeká, že už konečně vrátí českou kinematografii do jakési zlaté éry, pozvednou oblast kultury, v níž posledních x desítek let točí stále stejní, mnohdy vyčpělí tvůrci. Vždycky je proto dobře vidět, v jakých rovinách moji vrstevníci přemýšlí.
V rámci čtvrtého nesoutěžního bloku mě překvapilo, s jakou mírou vyprázdněnosti a neukotvenosti mladí režiséři pracují. Jako by se nám ztracenost naší generace pomalu vymykala z rukou. O šestadvacetiletém člověku, který se bojí žít, a díky své jemnosti a do sebe pohrouženosti se ocitá sám v tichém a opuštěném velkoměstě, točil Václav Hrzina. Potenciální hybatel světa ve snímku Jak blízko tomu jsem postrádá energii ovlivňovat cokoliv kolem sebe – a ani svět se nikterak nestará, nýbrž jen apaticky přihlíží. S podobnou osamělostí a nepochopením pracuje i Elvira Dulskaia ve svém autorském počinu Řasy, kde se pouští do kritiky věčného přizpůsobování se – a její kačeří hrdina říká: nemá to smysl.
fotogalerie z akce tady
Loutková etuda Terezy Kovandové Zhola nic si nebere servítky a během dvou minut vykouzlí fantastickou černou existenciální komedii o tom, že bez sexu život nemá cenu. S nadsázkou pracuje taky Jan Hušek ve svém filmu Di do píči, miluju tě, a i když jeho strast v podobě dvou protichůdných pocitů lásky a nenávisti působí banálně a naivně, obdivuhodná schopnost sebereflexe a obnažení vlastní osobnosti jí dodává nový rozměr. A pokud tedy inferno znamená především očištění a cestu k nabytí energie, neviděl bych to s námi dvacátníky zase tak černě. Možná si musíme trochu počkat.
Podělím se i o zážitek ze snímku Barryho W. Blausteina, který má na letošním ročníku vlastní sekci. Ačkoliv se Blausteinova sonda do hlubin wrestlerovy duše ve filmu Beyond the Mat může zprvu jevit jako parodie na dokument, ve výsledku perfektně vystihuje podstatu wrestlerských klání i toho, co se za nimi skrývá. Silná rodinná dramata hvězd, které si lámou kosti a drtí hlavu ostnatým drátem, protože nic jiného jim v životě nedá tolik naplnění – vyjma druhořadé reklamy na ravioly, kde se aspoň ještě na chvíli udrží v záři reflektorů.
FAMUfest Inferno
13. - 18. 11. 2017 Kino Světozor, Lucerna, FAMU, Praha
foto © Anna Baštýřová
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.