keša | Články / Reporty | 29.07.2014
Konečně se zdálo, že Anna May Wong v roli Sosho nebude taková potvora jak všechny ostatní femme fatale v předešlých filmech sekce Diva v němém filmu. Piccadilly z roku 1929, režie Ewald André Dupont, Velká Británie.
Kittchen byli dnes dva, za bicíma, laptopem a basou už takřka tradičně Tomáš Neuwerth. Chlapík v masce začal k úvodní scéně elektronicky, smyčkou z telefonu. Úvod, který jsem luštil a snažil se ho přiblížit k dění na plátně. Splynutí se objevilo záhy při scéně v kuchyni, nemohli si vybrat lepší film! Na plátně myčky nádobí, každá z nich jasná femme fatale, ale taky ta největší, geniální čínská tanečnice Sosho, co svůj talent skrývá.
Film se začíná rozjasňovat v době, kdy Kittchen vezme kytaru se zkresleným zvukem, na bicí se přidává Tomáš. Krásná kamera vysvětluje pohnutky hrdinů třeba jen záběry na ruce, častý motiv. A pak je to tady, chvíli mi to trvá. „Něco se ve mně mění,“ zpívá Kittchen. Ve mně taky, po chvíli to dává smysl, najednou konkrétních hudební věty přiřazuji vnitřním pochodům hrdinů. Počestnost postupně opadá. První lež Sosho, ani ona nebude tak dokonalá, jak se na začátku zdálo, ve chvíli, kdy je lež odhalena a smlouva leží na stole, vzniká motiv vraždy. Okamžitě husina. Pomalé, až triphopové bicí, dlouhý noir podkres kláves, kytara v rozmazaných plochách. Čím déle se dívám a poslouchám, tím víc mě to celé dostává.
Kittchen film sedl a i přes velkou míru dialogů neztratil tempo. Kapela nemusela reagovat na jednotlivé záběry, atmosféra filmu byla postupem času čím dál tesknější, zhoustlo i sociální dusno. „To nejsem já, kdo vypovídá,“ zpíval Kittchen při dění v soudní síni. Pak šlus, vrah odhalen a film se loučí ukázkou sociální spodiny Londýna. Plátno potemnělo, ale Kittchen ještě rozjeli svou píseň Pod Prahou, která doplnila poslední záběry, film se překlopil do samostatné performance. Až na výjimky zůstali všichni sedět, biograf pomalu dozníval. A doznívat ještě dlouho bude.
Piccadilly (hudební doprovod: Kittchen)
28. 7. 2014, Kino Hvězda, Letní filmová škola, Uherské Hradiště
www.lfs.cz
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.