Film a živá hudba: Záhady lidské duše vs Longital

Slovenské duo Longital si k hudebnímu doprovodu vybralo Pabstův film Záhady lidské duše z roku 1926. Na snímku, který je postaven na teorii psychoanalýzy, spolupracoval režisér s žáky Sigmunda Freuda. Longital si k doprovodu přizvali hudebníka, co si říká Stroon, aby obsluhoval vibrafon a sampler.

Úvodní scéna holení břitvou. Vražda v sousedním domě. Začíná se smyčci na kytaru Daniela Salontaye a basu Shiny. Na druhé straně Stroon lehce poklepává na vibrafon. Výkřik vraždy a „volání“ o pomoc doprovází Shina i svým hlasem. A pak už je hrdina v pasti. Nic neudělal, žije spokojený život, a přesto trpí utkvělými představami zasutými ve své mysli. Břitva rozjela jeho odpor k nožům. To vždycky trojice muzikantů na nástroje přitlačí, obraz perfektně koresponduje s hudbou a na diváka přichází strach, kam to až povede. Že by další vražda? Ale pořád nic, i když hudba naznačuje, že by přijít měla. Místo toho je hrdina vystavován světu nožů − čím se najíst, jak se oholit a čím otevřít dopis? Nůž, kam se podívá, a neustálé kvílení všech muzikantů na nástroje až k děsivému vyvrcholení... bez vraždy. Uff, odlehčení a hrdinův obyčejný pracovní den. Rozvíjí se nádherná melodie, smyčce jsou odloženy, prsty vybrnkávají na kytary, ven se line pocit bezstarostnosti. Ale ne na dlouho, přicházejí děsivé sny, jejich surrealistické ztvárnění je vrcholem filmu, figury se opakují, melodie opět ustupuje sonickým vlnám smyčců, samplu a Shina se krom basy zaměstná i bubnem. Salontay je pověstný hrou smyčcem na kytaru, přemýšlím, kdy už si konečně koupí housle. Motivy snu jsou doprovázeny reálnými zvuky, zvonice s ženskými hlavami opravdu zvoní, vlak hučí a hučí na kolejích. To už nejde ukočírovat, tu se schyluje k vraždě, jdu se nechat proklepnout k doktorovi. Na podiu uberou plyn, ale ne na naléhavosti. Metoda psychoanalýzy, vyprávění útržků z hrdinova života od dětství až do přítomnosti jsou protkána vibrafonem a náhlými výjezdy a sóly na straně Salontaye, Shina na basu povětšinou jen duní nebo na ni rytmicky bouchá.

Obrazy filmu jsou velice poutavé, dokonce jsem se přistihl, že zapomínám na muzikanty na podiu, tak mi ten jejich zvuk seděl. Vykoupení hrdiny a Ende v titulkách rozvíjí Longital v melodii, která říká, že léčba proběhla úspěšně. Škoda, že to publikum nenechalo muzikanty doříct a skočilo jim aplausem do řeči.